Publications   Empirical Studies OLDRICH KYN ZDROJE NEBO PODNETY RUSTU?

 


ZDROJE NEBO PODNETY RUSTU?


Oldrich Kyn
 

 

 

 

  I. 

 

 

Nedávno uveřejněná stať Karla Sošky „Investice a hospodářský růst“1 zřejmě polemizuje s názory některých našich ekonomů, kteří kritizovali snahu řešit ekonomickou stagnaci v ČSSR rychlým zvyšováním objemu investic. K. Soška se přitom snaží rehabilitovat stanovisko, že investice jsou a budou nejdůležitějším deteriminantem ekonomického růstu a že tedy prů­běh růstu závisí především na vývoji akumulace.

Podobné stanovisko nacházíme i ve stati M. Součka „Reprodukce zdrojů ekonomického růstu a rozdělovací procesy“.2 M. Souček řeší ovšem poně­kud jiný problém než K. Soška a jejich názory ani způsob argumentace nejsou totožné. Přece však jsem po přečtení jeho statě nabyl dojmu, že podobně jako Soška spatřuje hlavní problém růstu v „reprodukci zdrojů růstu“, čímž má na mysli akumulační

Základní tvrzení M. Součka „tam, kde se nevytvářejí zdroje růstu, nemůže ani probíhat růst“ může mít různý výklad podle toho, budeme-li za „zdroje“ považovat jen akumulaci, nebo budeme-li je chápat obecněji včetně inovací, technického pokroku, organizačních změn, podnětů atd. Některá další tvrzení M. Součka, zejména jeho analýza úlohy rozdělovacích procesů,4 mne utvrzuje v názoru, že svou tézi vykládá prvým způsobem. Je možné, že se mýlím, poněvadž jiné části jeho stati by připouštěly jiný výklad. Autentický výklad svých myšlenek může ovšem podat pouze Souček sám. Věřím proto, že vykládám-li si jeho stať špatně, ukáže sám, kde jsem se mýlil.

 

   Odlišné stanovisko nacházíme ve statích celé řady našich ekonomů (O. Šik, V. Nachtigal, J. Goldmann, M. Toms a M. Hájek aj.) publikovaných  v časopisech Politická ekonomie, Plánované hospodářství a Hospodářské noviny.5 Toto stanovisko velmi výstižně formulovali M. Toms a M. Hájek ve stati Determinanty ekonomického růstu a Integrální produktivita (Politická ekonomie č. 10/1966), kde čteme: „Na počátku poválečných let byla za imperativ růstu považována kvantitativní zásoba kapitálu. Poměrně velmi jednoduché modely ekonomického růstu často postupovaly přímou proporcionalitou mezi růstem kapitálu a růstem produkce . . . Provedený empirický výzkum však dovoluje vznést velmi závažné pochyby o adekvát­nosti takové jednoduché teorie. Výsledky empirické analýzy dlouhodobých trendů růstu . . . vice než přesvědčivě dokazují, že rozhodujicím zdrojem růstu je pozitivní aktivita třetího determinantu. Zvyšování integrální pro­duktivity zdrojů ve většině vyspělých zemí zajištuje 60—80 % tempa růstu národního důchodu“ (Politická ekonomie č. 10/1968, str. 874—875).

V  souladu s tímto stanoviskem nepovažují zmínění čeští ekonomové za příčinu hospodářské stagnace nedostatečné investiční zdroje (nízkou míru akumulace), a proto ani cestu k obnově tempa růstu nehledají na straně investic, ale v odstranění těch faktorů, které způsobovaly jejich malý růstový účinek. 

Stanovisko, vyjádřené výše slovy Tomse a Hájka, není ovšem monopolem ani vynálezem českých ekonomů. S rozvojem neoklasických modelů růstu a metod analýzy hospodářského vývoje, které se opírají o Cobb-Douglasovu produkční funkci, se v posledním desítiletí stále více předních zá­padních ekonomů přiklání k tomuto názoru. Mezi jinými jsou to E. D. Domar, R. M. Solow, J. W. Kendrick a další.

  K podobnému stanovisku se přihlásil ve svém referátě na Ekonometrickém kongresu ve Varšavě (záři 1966) také sovětský ekonom A. L. Vajnštajn, který pomocí empirických údajů za léta 1950—1960 prokazoval, že v Sovětském svazu se nepodařilo zastavit klesající tendenci tempa růstu ani zvyšováním míry akumulace. Jeden z hlavních důvodů vidí A. L. Vajnštajn v tom, že pokles podílu spotřeby na národním důchodu oslabuje podněty k práci a zpomaluje tak tempo růstu produktivity práce.

 

  Avšak ani práce polských ekonomů, na něž se Karel Soška tolik odvolává, nepotvrzují jeho stanovisko. Je to např. zcela evidentní u Michala Kaleckého, zejména v jeho knize „Náčrt teorie růstu socialistické eíkonomiky“. Také Oskar Lange (např. v knize Teorie reprodukce a akumulace) nepřed­pokládal nutnost zvyšování míry akumulace při ekonomickům růstu a dokonce explicite kritizoval tzv. zákon přednostního růstu I. skupiny před II.6

  Výrok Oskara Langeho, o který se K. Soška ve své stati opírá, byl určen pro rozvojové země. Oskar Lange tam jasně spojuje podstatné zvýšení míry akumulace s hospodářským „startem“. Dále však říká: „na vyšším stupni hospodářského vývoje, kdy se ekonomika stane složitější a diferencovanější, nabývá problém efektívnosti a podnětu čímdál větší důležitosti“.7

 Oskar Lange má snad pravdu, že „ve stadiu startu je podstatnou věcí mobilizace nezbytných fondů pro výrobní investice“ a že proto „určitý primitivismus plánování má v počátečních stadiích hospodářsikého rozvoje jisté oprávnění‘. Pokud však ČSSR není dnes v tomto stadiu, mělo by se v souladu s názory Langeho opírat o „subtilnější stránky plánování“.

  Karel Soška tvrdí, že nezbytným doprovodným jevem ekonomického růstu za socialismu je zvyšování míry akumulace. Prohlašuje to dokonce za „základní tézi, jež byla formulována klasickou marxistickou ekonomií“ (což by ovšem bylo třeba nějak prokázat) a ekonomové, kteří tento „ekonomický zákon“ kritizují, se prý dopouštějí „vážné chyby“. M. Souček hovoří na straně 146 o dvou možných alternativách snižování a zvyšování míry akumulace a přitom říká: „První alternativou bychom se v úvahách o teoretických otázkách ekonomického růstu v podmínkách socialistického hospodářství vlastně ani neměli zabývat“, protože prý „její destruktivní vliv na ekonomický rozvoj, je očividný a nepotřebuje tudíž roz­sáhlého teoretického objasňování“. 

 

 

  II  

 

 

Vztah mezi tempem růstu a mírou aku­mulace při různých typech technického pokroku byl již pomocí různých modelů růstu mnohokrát zevrubně prozkoumán. Obratme se k jednomu agregátnímu modelu růstu, na němž lze snadno ukázat, že růst míry aku­mulace nejen nelze považovat za obecnou zákonitost, ale že není ani trvale možný

Zaveďme si následující označení: 

      Y
je národní důchod,

      K
stav kapitálu,

      
L stav pracovní síly,

      
S fond spotřeby, 

     A
fond akumulace

a definujme následujíci parametry:    (čárkou zdé označujeme derivaci podle času), 


a
= A/Y — je míra akumulace, 
b = Y/K — je efektivnost kapitálu, 
w = Y/L. —je produktivita práce, 
r = Y‘/Y — je tempo růstu národního důchodu 
l = L‘/L.— je tempo růstu pracovní síly, 
f = b‘/b — je tempo změny efektivnosti kapitálu, 
m = w‘/w — je tempo růstu pro­duktivity práce.
 

(Poznámka: technický pokrok je kapitálově náročný, je li f < 0, kapitálově neutrální, je-li f = 0 a kapitálově úsporný, je-li f > 0.)

  Za předpokladu, že tempo růstu pracovní síly l je konstantní, můžeme model růstu vyjádřit následující soustavou rovnic:                                                                                     

(1)                           Y   =   bK  

 (2)                           Y  =    wL

 (3)                            Y  =   S + A

 (4)                            A  =   aY

 (5)                            A  =   K’

 (6)                            L  =   L0 elt

 

 

  Z produkční funkce (1) a rovnic (4) a (5) můžeme odvodit vztah pro tempo růstu


 

(7)                             r  = ab + f

 

Z produkční funkce (2) můžeme odvodit vztah pro tzv. přirozené tempo růstu

 

(8)                                 rL = m + l

 

Existují-li zdroje nevyužití pracovni síly, může být r > rL, pokud takové zdroje neexistují (což je případ ČSSR) je podmínkou rovnováhy ekonomického rozvoje

 

(9)                                  r  =  rL  

 

Ze (7), (8) a (9) plyne

 

                              ab + f  =  m + l  

 

a odtud                   

 

 (10)                   a  = (m + l - f)/b  

 

 

 

 

 

Má-li být zachována dynamická. rovnováha ekonomiky, je nezbytné aby se míra akumulace vyvíjela v čase podle vztahu (10), tedy v závislosti na tempu růstu počtu prácujících, na tempu růstu produktivity práce a na tempu změny efektívnosti kapitálu. Dokud neřekneme nic o tom, jakým směrem se mění tyto parametry, nemůžeme vyvozovat žádný závěr pro změnu míry akumulace v čase. Z modelu je evidentně patrné, že bude-li se pravá strana rovnice (10) v čase zmenšovat, bude možné zachovat rov­novážný růst v ekonomice jedině při poklesu míry akumulace. V takovém případě porostou reálné mzdy rychleji než národní důchod a nemusí to vubec vést k inflaci nebo přídělovému hospodářství, jak uvádí s. Souček. V takovém připadě by růst míry akumulace, a nikoli její pokles, vyvolal poruchy v rovnováze ekonomiky.

Avšak ani  Soška nemá pravdu, jestliže vyvozuje závěry o vývoji míry akumulace pouze ze změny efektivnosti (nebo její převrácené hodnoty ka­pitálové náročnosti). I kdybychom připustili obecnou platnost kapitálově náročného technického pokroku, nemůžeme dělat závěry o dynamice a dokud neřekneme jak se bude měnit m a l.

Z uvedeného modelu je patrno několik věcí:

a)  ze (7) je patrno, že při kapitá­lově úsporném technickém pokroku může docházet k růstu i při nulové akumulaci, zatímco naopak růst kapitálové náročnosti pohlcuje akumulaci a tak redukuje zčásti nebo zcela tempo růstu:

b) z (10) je patrno, že při konstantním přirozeném tempu růstu m + l vyžaduje kapitálově neutrální technický pokrok, aby mira akumulace byla v čase konstantní;

c) z (10) je dále patrno, že při ka­pitálově usporném technickém pokroku a konstantním  f >  0, může míra akumulace trvale klesat konstantním tempem  f‚ aniž to vyvolá pokles tempa růstu národního důchodu;

d) při kapitálově náročném technickém pokroku f <  0 je možno zajistit neklesající přirozené tempo růstu m + l jedině, roste-li míra aku­mulace tempem f. Tento proces, jak lze snadno ukázat, nemůže pokračovat trvale.

Míra akumulace nemůže neomezeně růst (vždy musí být a < 1) proto trvale probíhající kapitálově náročný technický pokrok není konsistentní s udržením neklesajícího tempa růstu.8 Bud bude trvale probíhat investičně náročný technický pokrok, ale pak po určitém čase nutně nastane pokles tempa růstu (s případnými dalšími negativními důsledky na nerovnováhu ekonomiky), nebo je za socialismu možno udržet neklesající tempo růstu, ale pak může investičně náročný technický pokrok probihat jen po omezenou dobu9. V žádném případě však růst míry akumulace nemůže být trvalou zákonitostí, ale může probíhat jen po jistou omezenou dobu.

  III

  I když popřeme existenci nějakého obecného zákona „rychlejšího růstu akumulace ve srovnání s růstem národního důchodu“, bude pro nás mít jistě velký význam otázka, kterou se zabývá Karel Soška. Jestliže kapitálově náročný technický pokrok bude v příštích letech skutečně nezbytný, pak to znamená, že naše životní úroveň poroste výrazně pomaleji než tehdy, kdyby se mohl realizovat investičně úsporný technický pokrok

Pro názornost uvedeme v následující tabulce, jak by se v uvedeném modelu vyvíjela mira akumulace potřebná pro zajištění 8% růstu národního důchodu při:

(a) kapitálově náročném technickém pokroku, při němž efektivnost kapitálu klesá ročně o 2 %‚ tj. při   f =   - 0.02;

(b) při neutra1ním technickém pokroku;

(c) při kapitálově usporném technickém pokroku, při němž efektivnost kapitálu roste ročně o  2 %‚ tj, f = 0.02.

Míra akumulace nutná k zajištění 8% růstu při technickém pokroku10
                             ka
pitálově     kapitálově      kapitálově
                             náročném       neutrálnim     úsporném
                0                 20.0                 16.0               12.0 

                1                 20.4                 16.0               11.8 
                2                 20.8                 16.0               11.5 
                3                 21.2                 16,0               11.3 
                4                 21.6                 16.0               11.1 
                5                 22.1                 16.0               10.9

Karel Soška v závěru své stati říká: ‚hypotéza o tom, že pro socia­lismus je charakteristický technický pokrok šetřící kapitál. . . nemůže být považována . . . za absolutně platný vědecký poznatek“. Tady je ovšem velké nedorozumění plynoucí z toho, že K. Soška považuje zřejmě typ technického pokroku za něco objektivně daného, nezávislého na rozhodování, které se v dané ekonomice uskutečňuje. Budeme-li však považovat typ technického pokroku za výsledek tzv, „volby techniky“,11 pak otázka stoji jinak: za jakých podmínek probíhají v ekonomice rozhodování o volbě techniky tak, aby se uskutečňoval ten, či onen typ technického pokroku? Faktorů, které ovlivňují volbu techniky, je jistě celá řada, avšak pravděpodobně nejvýznamnější místo mezi nimi má „model řízení“ národního hospodářství. V tomto smyslu bychom se neměli ptát, jaký typ technického pokroku je charakteristický obecně pro socialismus, ale spíše, jak upravit fungování socialistické ekonomiky, abychom dosáhli žádoucího technic­kého pokroku. 

Ve své argumentaci se  Soška opírá téměř výhradně o sborník Teorie ekonomického růstu a soudobý kapitalismus, a to především o stať Z. Chrupka. Přitom většina „faktických údajů“, které uvádí, se vztahuje k vyspělým kapitalistidkým zemím. Na jejich základě dochází k závěru, že „rozbor těchto skutečností nijak nepotvrzuje hypotézu o poklesu investiční náročnosti při soudobém hospodářském růstu vyspělých kapitalistických zemí‘. Odtud a z některých dalších úvah o situaci v ČSSR pak tvrdí, že v ČSSR „budou zřejmě převládat faktory zvyšující náročnost na investice“.

K tomuto postupu mám závažné výhrady: K. Soška neuvádí natolik konkrétní a kvantifikovatelné údaje o vývoji v kapita­listických zemích, aby mohl prokázat, zda roste, či klesá kapitálová náročnost ve vyspělých kapitalistických zemích. Údaje o kapitálovém koeficientu v USA a Velké Británii, které přebírá ze sborníku polských autorů, jsou v přímém rozporu s jeho závěry. Také celá řada kvantitativních analýz, provedených marxistickými i nemarxistickými ekonomy (o nichž se zmíníme ještě dále), spíše uka­zuje, že v předních kapitalistických zemích již delší dobu kapitálová náročnost klesá.

K. Soška neuvádí žádné kvantifikovatelné údaje o ČSSR, z nichž by bylo možno jasně prokázat, jaká bude tendence vývoje kapitálové náročnosti. Proto jeho tvrzení může být nejvýše stejnou hypotézou, jako hypotéza, kterou kritizuje.

Hypotéza Karla Sošky je dokonce méně prokázána, než jsou hypotézy jíné. V cito­vaných statích Šika, Goldmanna a Fleka, Nachtigala, Tomse a Hájka je prove­dena kvantitativní analýza. Můžeme mít výhrady proti metodám, které použili, avšak jejich závěry lze vyvrátit jen přesnější analýzou, která by ukazovala opak.

Soška uvádí na str. 58 tabulku převzatou z článku H. Flakierského a hned dále říká: „Uvedené údaje svědčí o určitém kolísání koeficientu ka­pitálu v obou zemích, přičemž jeho trend nelze hodnotit jako výrazně klesající. Naopak. do let 1928—29 koeficient kapitálu, i když s určitými výkyvy, rostl.“ To je ovšem podařené žertování se čtenářem.

Z čísel tabulky lze pozorovat výrazně klesající trend kapitálového koeficientu od roku 1909 ve Velké Británii a od roku 1919 v USA. Před těmito daty kapitálový koeficient rostl nebo stagnoval.12 Vysvětltuje se to tím, že industrializace založená na přeměně ruční výroby ve strojovou je spojena s růstem kapitálové náročnosti produkce. Jakmile je však tento proces dokončen, převáží kapitálově úsporné inovace, protože tímto způsobem lze snáze snižovat náklady a zvyšovat zisk.

O tomto „časovém profilu“ vývoje kapitálového koeficientu se ve světové ekonomické literatuře hovoří již delší dobu. John Kendrick13 zjistil na základě rozsáhlé analýzy, že tento „časový profil“ platí nejen pro ná­rodní hospodářství jako celek, ale také pro téměř všechna odvětví. Provedl svou analýzu pro 33 skupin odvětví. Přitom se ukázalo, že v ně­kterých odvětvích klesá kapitálový koeficient od roku 1899, v některých od roku 1909 a v některých až od roku 1919. Po roce 1919 všeobecně převažuje růst efektivnosti kapitálu, pokles nastává jen v ojedinělých případech. Za celé období 1899—1953 došlo k poklesu efektívnosti kapitálu jen ve třech z 33 sledovaných skupin odvětví, a to u uhlí (mimo antracit) průměrným ročním tempem -0,2 %‚ výrobků ze dřeva tempem -0,4 % a průmyslově vyráběného plynu tempem -0,1 %. I v těchto skupinách byl tedy pokles efektivnosti velmi malý.

V ostatních oborech efektivnost rostla, a to nejrychleji v odvětví elek­třiny, kde rostla v období 1899—1953 průměrným ročním tempem 4,7 %. Efektivnost kapitálu ve výrobě elektřiny se tehdy každoročně zvyšovala v pruměru téměř o 5 %.

Pro celé národní hospodářství USA udává Kendrick následující údaje:
Průměrné roční tempo růstu efektívnosti kapitálu14
 
1899 – 1909       8                  
1909 – 1919       0.3                   
1919—1929       1.4               
1929—1937       0.9                   
1937—1948       2.7                  
1948 – 1953       0.1              
1899—1053       1.2
      

Kromě těchto údaju, uvádí v dodatku ještě další údaje, vypočtené jinou metodikou, které však vykazuji v podstatě obdobný trend. Klesající trend kapitálové náročnosti produkce ukazují také výpočty so­větských ekonomů V. Kudrova a G. Špilka.15 Cifry jsou jiné, poněvadž používají zcela jiné metodiky výpočtu, avšak výsledek je obdobný.

Kapitálová náročnost společenské výroby v USA16

Rok    Kapitálová                Rok    Kapitálová
                 narocnost                               narocnost  
      1897        1.23                       1939         .87  
      1900        1.22`                      1942         .68  
      1905        1.24                       1945         .59  
      1909        1.18                       1948        .67  
      1919        1.10                       1950         .67  
      1025        1.07                       1955         .66  
      1029        1.03                       1958         .72  
      1935        1.07

Na druhém místě opírá Soška svou argumentaci o úvahy o směrech technického rozvoje17 a jejich vlivu na kapitálovou náročnost. Opírá se přitom o tvrzení o charakteru technického pokroku ve čtyřech odvětvích (elektrická energie, atomový průmysl, automatizace, chemie), které označuje za základní pro soudobou vědeckotechnickou revoluci. Můžeme se však tim spokojit? Nevnese nám trochu pochybností do těchto zdánlivě přesvědčivých závěrů výcházejících z „konkrétních« faktů např.,to, že již nejméně padesát let se rozvoj ekonomiky USA opírá o tak kapitálově ná­ročná odvětví, jako je výroba elektřiny, strojírenství a metalurgie a přesto kapitálová náročnost v USA podstatně klesla? A jak se s úvahami Sošky shoduje fakt, že výroba elektrické energie je odvětví, v němž v USA nejrychleji klesala kapitálová náročnost?       

 Stejně dobře mohou existovat velmi rychle se rozvíjející obory, které sice nezařazuje mezi pilíře soudobé vědeckotechnické revoluce (proč tu např. není elektronický průmysl?), a jejichž kapitálová náročnost je nižší než průměrná, takže převažují ty vlivy, o nichž hovoří. Je překvapivé, s jakou odvahou dělá své závěry, když ze čtyř odvětví, o nichž mluví, automatizace zvyšuje kapitálovou náročnost jen „pravděpodobně“, chemie ji snižuje a ‚“nepatrný podíl atomového průmyslu nedováluje formulovat závěry o ně­jakém výraznějším vlivu tohoto odvětví na koeficient kapitálu v celém hospodářství“.18

Vliv   rozvoje nějakého odvětvi na průměrný kapitálový koeficient za celé národní hospodářství nezávisí jen na přímé kapitálově náročnosti tohoto odvětvi, ale také na důsledcích, jaké má rozvoj, tohoto odvětví na kapitá­lovou náročnost v jiných odvětvích, a to jak navazujících, tak předcháze­jících. Rozvíjí-li se rychle výroba v kapitálově náročném odvětví, může přesto průměrná kapitálová náročnost klesat, jestliže používáni výrobků tohoto odvětví snižuje kapitálovou náročnost v jiných odvětvích. Kromě toho kapitálová náročnost atomového průmyslu a automatizace je dnes vysoká také proto, že jde o nové obory. Lze soudit, že s rychlým rozvojem těchto oborů počne také jejich kapitálová náročnost prudce klesat. 

Představa, že technický pokrok je nutně spojen s růstem kapitálové náročnosti19 má pravděpodobně své kořeny v tom, že technický pokrok ve vět­šině případů zjevně vede k tomu, že člověk ve výrobním procesu ovládá stálo větší a větší masu výrobních prostředků. Poměr masy živé práce kmase výrobních prostředků tudíž klesá. Považujeme-li národní důchod za produkt živé práce, je odtud již jen krok k přesvědčení, že poměr národního důchodu ke kapitálu musí s technickým rozvojem klesat. Ve skutečnosti jde o mnohem složitější vztahy, které nelze tak jednoduchou úvahou proniknout. Kapitálový koeficient vyjadřuje komplexní (plnou) kapitálovou náročnost, a nikoli přímou, takže na jeho velikost působí složité zpětné vazby v ekonomice. Ale především jde o hodnotový poměr a ne o poměr k fyzicky pojaté mase výrobních prostředků. Proto na jeho velikost působí relativní změny v cenách. Technický rozvoj vede k relativnímu zlevňování investičních prostředků v poměru k ceně pracovní síly.20

V další argumentaci K. Sošky má významnou úlohu vztah mezi akumulací a amortizací. Ukazuje, že podíl amortizace v hrubých investicích roste a to podle něj „opticky“ snižuje velikost kapitálového koeficientu.

K.   Soška používá pojem koeficient kapitálu ve dvou významech: jednou jako přírůstkový (investiční) koeficient, jednou jako průměrný koeficient. V tabulkách a ve většině úvah zřejmě má na mysli průměrný kapitálový koeficient, tj. poměr mezi národním důchodem a celkovým stavem kapitálu. Průměrný kapitálový koeficient nezávisí na investicích (ani hrubých ani čistých), proto nemůže být změnou podílu amortizace na hrubých in­vesticich nějak zkreslen. Všechny kvantifikace dynamiky kapitálové nároč­nosti, opírající se o průměrný koeficient (a to je případ jak Kendricka, tak Kudrova a Spilka, které jsem citoval), nemohou být uvedenou okolností zkresleny a nemůže proto nastat případ, že průměrný kapitálový koeficient klesá, zatímco „skutečná kapitálová náročnost“ (co to je?) roste.

Jiná situace ovšem je s přírůstkovým neboli investičním koeficientem, tam může nastat velmi výrazné zkreslení, a to ze dvou důvodů.  
První důvod spočívá v tom, že v rostoucím hospodářství se určitá část amortizačního fondu může použít k čistým, a nikoli obnovovacím investicím. Přesnou matematickou formulaci tohoto problému podal E. D. Domar.21 Z jeho analýzy jasně plyne:22

  jestliže je podíl amortizace na hrubých investicích konstantní (a to jakkoli velký), pak zkresluje jen velikost investičního koeficientu, a nikoli jeho dynamiku;

  jestliže podíl amortizace, na hrubých investicích roste, pak je tím „opticky“ zvyšováno tempo růstu investiční náročnosti (respektive zmenšováno tempo poklesu investiční náročnosti);

 jestliže podíl amortizace v hrubých investicích klesá, je tomu naopak.

 Máme zde tedy pravý opak toho, co tvrdí  Soška. Z tabulky, kterou uvádí na str. 62, je zřejmá tendence zvyšování podílu amortizace v hrú­bých investicích v USA což znamená, že v takovém případě nemůže nastat situace, při níž investiční koeficient klesá, zatímco skutečná investiční náročnost roste.   

Druhý důvod zkreslení investičního koeficientu může nastat v důsledku  pusobení nezávislého technického rozvoje nepo tzv. mimoinvestičních faktorů růstu. Zkreslení zde plyné z toho, že v investičním koeficientu se počítá celý přírůstek národniho důchodu na investice, ač jimi byl vyvolán jen zčásti. I tento fakt‚však svědčí proti Soškoví. Čím větší je totiž toto zkreslení, tím větši význam pro růst mají neinvestiční faktory a tím menši ­význam májí investice. To je pravě opak toho, co chtěl dokázat.

Vzhledem k tomu, že investiční koeficient má tyto nedostatky, přechází soudobá ekonomická věda k jiným nástrojům analýzy faktorů růstu. Je to především zjišťováni parametrů Cobb-Doug1asovy produkční funkce. Tento způsob analýzy rovněž potvrzuje, že význam extenzivního rozšiřování ka­pitálu pro ekonomický růst v posledních desetiletích klesá.23

  IV.  

Je zřejmé, že v současných diskusích nejde ani tak o obecné zákonitosti (i když se jimi operuje), jako spíše o to, jakým způsobem vyřešit dnešní problémy československé ekonomiky. Myslím, že nelze považovat, za prokazatelné, že jedinou možnou cestou překonání stagnace v ČSSR  je podstatné zvýšení miry akumulace a tudíž další snížení i tak již nízkého tempa růstu osobní spotřeby. Přinejmenším za stejně možnou můžeme považovat cestu, která se nebude opírat o další „tvorbu zdrojů“, ale o efektívnější využití té ohromné zásoby výrobních fondů, která u nás byla v minulosti vytvořena.

Dnes nemůžeme ovšem kategoricky tvrdit, že další vývoj půjde nutně první nebo druhou cestou. Ne snad proto, že by to bylo dáno objektivně někde mimo nás, ale právě naopak proto, že to závisí na tom, jak budou v budoucnosti probíhat ekonomická rozhodování. Efektivnost národního hospodářství jako celku závisí na tom, jak je v početných rozhodovacích procesech volena technologie výroby, jak je využíváno omezených zdrojů a jak dokonale jsou ekonomická rozhodování koordinována. Nepodaří-li se nám skutečně vytvořit dokonalejší mechanismus fungování socialistic­ké ekonomiky, budeme se pravděpodobně musit vrátit k logice staré sou­stavy. Ztráty vznikající z neracionálního rozhodování, plýtvání omezenými zdroji a nedokonalé ekonomické koordinace budeme musit nahrazovat další urychlenou „tvorbou zdrojů a dalším „utahováním opasků“. Takový vývoj si lze představit, stěží si však lze představit, že by při takovém vý­voji mohl socialismus prokázat své přednosti před kapitalismem.

Naděje, které vkládáme do nové soustavy řízení spočívají ve víře, že se ekonomický rozvoj, založený na kvantitativním kupení výrobních prostředků, ale doprovázený nevyužitím potenciální zásoby lidské inteligence, obecným úpadkem iniciatívy a nedostatečným tokem inovací, podaří pře­měnit v takový rozvoj, při němž lidský faktor bude umocňovat produktivní silu věcných faktorů výroby. Proto ústřédním problémem, který nýní před naší ekonomikou stojí, je problém, jak vytvořit systém, v němž by těm, kteři rozhodují, bylo dodáváno dostatečně množství vhodných informací, v němž by byla co nejméně deformována kriteria ekonomickáho rozhodo­váni a v němž by, a to jé především nutné, existovaly dostatečné stimuly na všech místech ekonomiky.

  To, že naše ekonomika trpí nedostatečnými zdroji, je pouze optický klam. Nedostatečnost zdrojů plyne pouze z toho, že existující zdroje nejsou efek­tívně využívány. To, co ekonomice skutečně chybí, jsou stimuly, které by vytváře1y zájem lidí vytěžit z existujících zdrojů maximální společenský efekt. Zahájime-li novou soustavu dalším zpomalením růstu spotřeby nebo dokonce snižováním reálné mzdy), pak stěží tento zájem podpoříme, ‘ale spiše posílíme i tak dosti rozšířenou nedůvěru v účinnost ekonomických změn, které u nás probíhají. Soudobá ekonomická teorie konstatovala mimo jiné také těsnou korelaci mezi růstem životní úrovně a růstem spo­lečenské produktivity práce.24

Omezování spotřeby oslabí podněty k práci a sníží tak jeden z nejdule­žitějších faktorů ekonomického růstu — rust produktivity práce. Rychlý růst spotřeby může naopak pomoci překonat nedůvěru, obnovit iniciativu a tak se stát pozitívním činitelem překonáni hospodářské stagnace.

 

 

 

Designed and maintained by Oldrich Kyn - Copyright © 1997-2005.  All rights reserved. Copyrights of signed articles, graphics, sounds and programs is held by the original authors.