Publications  

Empirical Studies

OLDRICH KYN ZDROJE NEBO PODNETY RUSTU?


 

ZDROJE NEBO PODNETY RUSTU?


 

  III


 

  I když popřeme existenci nějakého obecného zákona „rychlejšího růstu akumulace ve srovnání s růstem národního důchodu“, bude pro nás mít jistě velký význam otázka, kterou se zabývá Karel Soška. Jestliže kapitálově náročný technický pokrok bude v příštích letech skutečně nezbytný, pak to znamená, že naše životní úroveň poroste výrazně pomaleji než tehdy, kdyby se mohl realizovat investičně úsporný technický pokrok

Pro názornost uvedeme v následující tabulce, jak by se v uvedeném modelu vyvíjela mira akumulace potřebná pro zajištění 8% růstu národního důchodu při:
(a) kapitálově náročném technickém pokroku, při němž efektivnost kapitálu klesá ročně o 2 %‚ tj. při   f =  
- 0.02;
(b) při neutra1ním technickém pokroku;
(c) při kapitálově usporném technickém pokroku, při němž efektivnost kapitálu roste ročně o  2 %‚ tj, f = 0.02.

Míra akumulace nutná k zajištění 8% růstu při technickém pokroku10
                             ka
pitálově     kapitálově      kapitálově

                             náročném       neutrálnim     úsporném
                0                 20.0                 16.0               12.0 

                1                 20.4                 16.0               11.8 
                2                 20.8                 16.0               11.5 
                3                 21.2                 16,0               11.3 
                4                 21.6                 16.0               11.1 
                5                 22.1                 16.0               10.9

Karel Soška v závěru své stati říká: ‚hypotéza o tom, že pro socia­lismus je charakteristický technický pokrok šetřící kapitál. . . nemůže být považována . . . za absolutně platný vědecký poznatek“. Tady je ovšem velké nedorozumění plynoucí z toho, že K. Soška považuje zřejmě typ technického pokroku za něco objektivně daného, nezávislého na rozhodování, které se v dané ekonomice uskutečňuje. Budeme-li však považovat typ technického pokroku za výsledek tzv, „volby techniky“,11 pak otázka stoji jinak: za jakých podmínek probíhají v ekonomice rozhodování o volbě techniky tak, aby se uskutečňoval ten, či onen typ technického pokroku? Faktorů, které ovlivňují volbu techniky, je jistě celá řada, avšak pravděpodobně nejvýznamnější místo mezi nimi má „model řízení“ národního hospodářství. V tomto smyslu bychom se neměli ptát, jaký typ technického pokroku je charakteristický obecně pro socialismus, ale spíše, jak upravit fungování socialistické ekonomiky, abychom dosáhli žádoucího technic­kého pokroku. 

 

Ve své argumentaci se  Soška opírá téměř výhradně o sborník Teorie ekonomického růstu a soudobý kapitalismus, a to především o stať Z. Chrupka. Přitom většina „faktických údajů“, které uvádí, se vztahuje k vyspělým kapitalistidkým zemím. Na jejich základě dochází k závěru, že „rozbor těchto skutečností nijak nepotvrzuje hypotézu o poklesu investiční náročnosti při soudobém hospodářském růstu vyspělých kapitalistických zemí‘. Odtud a z některých dalších úvah o situaci v ČSSR pak tvrdí, že v ČSSR „budou zřejmě převládat faktory zvyšující náročnost na investice“.
K tomuto postupu mám závažné výhrady: K. Soška neuvádí natolik
konkrétní a kvantifikovatelné údaje o vývoji v kapita­listických zemích, aby mohl prokázat, zda roste, či klesá kapitálová náročnost ve vyspělých kapitalistických zemích. Údaje o kapitálovém koeficientu v USA a Velké Británii, které přebírá ze sborníku polských autorů, jsou v přímém rozporu s jeho závěry. Také celá řada kvantitativních analýz, provedených marxistickými i nemarxistickými ekonomy (o nichž se zmíníme ještě dále), spíše uka­zuje, že v předních kapitalistických zemích již delší dobu kapitálová náročnost klesá.

K. Soška neuvádí žádné kvantifikovatelné údaje o ČSSR, z nichž by bylo možno jasně prokázat, jaká bude tendence vývoje kapitálové náročnosti. Proto jeho tvrzení může být nejvýše stejnou hypotézou, jako hypotéza, kterou kritizuje. Hypotéza Karla Sošky je dokonce méně prokázána, než jsou hypotézy jíné. V cito­vaných statích Šika, Goldmanna a Fleka, Nachtigala, Tomse a Hájka je prove­dena kvantitativní analýza. Můžeme mít výhrady proti metodám, které použili, avšak jejich závěry lze vyvrátit jen přesnější analýzou, která by ukazovala opak. Soška uvádí na str. 58 tabulku převzatou z článku H. Flakierského a hned dále říká: „Uvedené údaje svědčí o určitém kolísání koeficientu ka­pitálu v obou zemích, přičemž jeho trend nelze hodnotit jako výrazně klesající. Naopak. do let 1928—29 koeficient kapitálu, i když s určitými výkyvy, rostl.“ To je ovšem podařené žertování se čtenářem. Z čísel tabulky lze pozorovat výrazně klesající trend kapitálového koeficientu od roku 1909 ve Velké Británii a od roku 1919 v USA. Před těmito daty kapitálový koeficient rostl nebo stagnoval.12 Vysvětltuje se to tím, že industrializace založená na přeměně ruční výroby ve strojovou je spojena s růstem kapitálové náročnosti produkce. Jakmile je však tento proces dokončen, převáží kapitálově úsporné inovace, protože tímto způsobem lze snáze snižovat náklady a zvyšovat zisk.

 

O tomto „časovém profilu“ vývoje kapitálového koeficientu se ve světové ekonomické literatuře hovoří již delší dobu. John Kendrick13 zjistil na základě rozsáhlé analýzy, že tento „časový profil“ platí nejen pro ná­rodní hospodářství jako celek, ale také pro téměř všechna odvětví. Provedl svou analýzu pro 33 skupin odvětví. Přitom se ukázalo, že v ně­kterých odvětvích klesá kapitálový koeficient od roku 1899, v některých od roku 1909 a v některých až od roku 1919. Po roce 1919 všeobecně převažuje růst efektivnosti kapitálu, pokles nastává jen v ojedinělých případech. Za celé období 1899—1953 došlo k poklesu efektívnosti kapitálu jen ve třech z 33 sledovaných skupin odvětví, a to u uhlí (mimo antracit) průměrným ročním tempem -0,2 %‚ výrobků ze dřeva tempem -0,4 % a průmyslově vyráběného plynu tempem -0,1 %. I v těchto skupinách byl tedy pokles efektivnosti velmi malý.  V ostatních oborech efektivnost rostla, a to nejrychleji v odvětví elek­třiny, kde rostla v období 1899—1953 průměrným ročním tempem 4,7 %. Efektivnost kapitálu ve výrobě elektřiny se tehdy každoročně zvyšovala v pruměru téměř o 5 %.  Pro celé národní hospodářství USA udává Kendrick údaje uvedene v nasledujici tabulce na leve strane. Kromě těchto údaju, uvádí v dodatku ještě další údaje, vypočtené jinou metodikou, které však vykazuji v podstatě obdobný trend..    Klesající trend kapitálové náročnosti produkce ukazují také výpočty so­větských ekonomů V. Kudrova a G. Špilka.15 (Tabulka na prave strane) Cifry jsou jiné, poněvadž používají zcela jiné metodiky výpočtu, avšak výsledek je obdobný.

Průměrné roční tempo růstu efektívnosti kapitálu14

1899 – 1909

0.8

1909 – 1919

0.3

1919—1929

1.4

1929—1937

0.9

1937—1948

2.7

1948 – 1953

 0.1

1899—1053

 1.2

Kapitálová náročnost společenské výroby v USA16

Rok

  Kapitálová 
 narocnost

 Rok 

 Kapitálová
narocnost

1897

1.23

1939

.87

1900

1.22

1942

.68

1905

1.24

1945

.59

1909

1.18

1948

.67

1919

1.10

1950

.67

1025

1.07

1955

.66

1029

1.03

1958

.72

1935

1.07

 

 

 

Na druhém místě opírá Soška svou argumentaci o úvahy o směrech technického rozvoje17 a jejich vlivu na kapitálovou náročnost. Opírá se přitom o tvrzení o charakteru technického pokroku ve čtyřech odvětvích (elektrická energie, atomový průmysl, automatizace, chemie), které označuje za základní pro soudobou vědeckotechnickou revoluci. Můžeme se však tim spokojit? Nevnese nám trochu pochybností do těchto zdánlivě přesvědčivých závěrů výcházejících z „konkrétních« faktů např.,to, že již nejméně padesát let se rozvoj ekonomiky USA opírá o tak kapitálově ná­ročná odvětví, jako je výroba elektřiny, strojírenství a metalurgie a přesto kapitálová náročnost v USA podstatně klesla? A jak se s úvahami Sošky shoduje fakt, že výroba elektrické energie je odvětví, v němž v USA nejrychleji klesala kapitálová náročnost?       

 Stejně dobře mohou existovat velmi rychle se rozvíjející obory, které sice nezařazuje mezi pilíře soudobé vědeckotechnické revoluce (proč tu např. není elektronický průmysl?), a jejichž kapitálová náročnost je nižší než průměrná, takže převažují ty vlivy, o nichž hovoří. Je překvapivé, s jakou odvahou dělá své závěry, když ze čtyř odvětví, o nichž mluví, automatizace zvyšuje kapitálovou náročnost jen „pravděpodobně“, chemie ji snižuje a ‚“nepatrný podíl atomového průmyslu nedováluje formulovat závěry o ně­jakém výraznějším vlivu tohoto odvětví na koeficient kapitálu v celém hospodářství“.18

Vliv   rozvoje nějakého odvětvi na průměrný kapitálový koeficient za celé národní hospodářství nezávisí jen na přímé kapitálově náročnosti tohoto odvětvi, ale také na důsledcích, jaké má rozvoj, tohoto odvětví na kapitá­lovou náročnost v jiných odvětvích, a to jak navazujících, tak předcháze­jících. Rozvíjí-li se rychle výroba v kapitálově náročném odvětví, může přesto průměrná kapitálová náročnost klesat, jestliže používáni výrobků tohoto odvětví snižuje kapitálovou náročnost v jiných odvětvích. Kromě toho kapitálová náročnost atomového průmyslu a automatizace je dnes vysoká také proto, že jde o nové obory. Lze soudit, že s rychlým rozvojem těchto oborů počne také jejich kapitálová náročnost prudce klesat. 

 

Představa, že technický pokrok je nutně spojen s růstem kapitálové náročnosti19 má pravděpodobně své kořeny v tom, že technický pokrok ve vět­šině případů zjevně vede k tomu, že člověk ve výrobním procesu ovládá stálo větší a větší masu výrobních prostředků. Poměr masy živé práce kmase výrobních prostředků tudíž klesá. Považujeme-li národní důchod za produkt živé práce, je odtud již jen krok k přesvědčení, že poměr národního důchodu ke kapitálu musí s technickým rozvojem klesat. Ve skutečnosti jde o mnohem složitější vztahy, které nelze tak jednoduchou úvahou proniknout. Kapitálový koeficient vyjadřuje komplexní (plnou) kapitálovou náročnost, a nikoli přímou, takže na jeho velikost působí složité zpětné vazby v ekonomice. Ale především jde o hodnotový poměr a ne o poměr k fyzicky pojaté mase výrobních prostředků. Proto na jeho velikost působí relativní změny v cenách. Technický rozvoj vede k relativnímu zlevňování investičních prostředků v poměru k ceně pracovní síly.20

V další argumentaci K. Sošky má významnou úlohu vztah mezi akumulací a amortizací. Ukazuje, že podíl amortizace v hrubých investicích roste a to podle něj „opticky“ snižuje velikost kapitálového koeficientu. K.   Soška používá pojem koeficient kapitálu ve dvou významech: jednou jako přírůstkový (investiční) koeficient, jednou jako průměrný koeficient. V tabulkách a ve většině úvah zřejmě má na mysli průměrný kapitálový koeficient, tj. poměr mezi národním důchodem a celkovým stavem kapitálu. Průměrný kapitálový koeficient nezávisí na investicích (ani hrubých ani čistých), proto nemůže být změnou podílu amortizace na hrubých in­vesticich nějak zkreslen. Všechny kvantifikace dynamiky kapitálové nároč­nosti, opírající se o průměrný koeficient (a to je případ jak Kendricka, tak Kudrova a Spilka, které jsem citoval), nemohou být uvedenou okolností zkresleny a nemůže proto nastat případ, že průměrný kapitálový koeficient klesá, zatímco „skutečná kapitálová náročnost“ (co to je?) roste. Jiná situace ovšem je s přírůstkovým neboli investičním koeficientem, tam může nastat velmi výrazné zkreslení, a to ze dvou důvodů.  První důvod spočívá v tom, že v rostoucím hospodářství se určitá část amortizačního fondu může použít k čistým, a nikoli obnovovacím investicím.

 Přesnou matematickou formulaci tohoto problému podal E. D. Domar.21 Z jeho analýzy jasně plyne:22   jestliže je podíl amortizace na hrubých investicích konstantní (a to jakkoli velký), pak zkresluje jen velikost investičního koeficientu, a nikoli jeho dynamiku;  jestliže podíl amortizace, na hrubých investicích roste, pak je tím „opticky“ zvyšováno tempo růstu investiční náročnosti (respektive zmenšováno tempo poklesu investiční náročnosti);  jestliže podíl amortizace v hrubých investicích klesá, je tomu naopak.  Máme zde tedy pravý opak toho, co tvrdí  Soška. Z tabulky, kterou uvádí na str. 62, je zřejmá tendence zvyšování podílu amortizace v hrú­bých investicích v USA což znamená, že v takovém případě nemůže nastat situace, při níž investiční koeficient klesá, zatímco skutečná investiční náročnost roste.  Druhý důvod zkreslení investičního koeficientu může nastat v důsledku  pusobení nezávislého technického rozvoje nepo tzv. mimoinvestičních faktorů růstu. Zkreslení zde plyné z toho, že v investičním koeficientu se počítá celý přírůstek národniho důchodu na investice, ač jimi byl vyvolán jen zčásti. I tento fakt‚však svědčí proti Soškoví. Čím větší je totiž toto zkreslení, tím větši význam pro růst mají neinvestiční faktory a tím menši ­význam májí investice. To je pravě opak toho, co chtěl dokázat.

Vzhledem k tomu, že investiční koeficient má tyto nedostatky, přechází soudobá ekonomická věda k jiným nástrojům analýzy faktorů růstu. Je to především zjišťováni parametrů Cobb-Doug1asovy produkční funkce. Tento způsob analýzy rovněž potvrzuje, že význam extenzivního rozšiřování ka­pitálu pro ekonomický růst v posledních desetiletích klesá.23

 

 

 

 

OK Economics was designed and it is maintained by Oldrich Kyn.
To send me a message, please use one of the following addresses:

okyn@bu.edu --- okyn@verizon.net

This website contains the following sections:

General  Economics:

http://econc10.bu.edu/GENEC/Default.htm

Economic Systems:  

http://econc10.bu.edu/economic_systems/economics_system_frame.htm

Money and Banking:

http://econc10.bu.edu/Ec341_money/ec341_frame.htm

Past students:

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

Czech Republic

http://econc10.bu.edu/Czech_rep/czech_rep.htm

Kyn’s Publications

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

 American education

http://econc10.bu.edu/DECAMEDU/Decline/decline.htm

free hit counters
Nutrisystem Diet Coupons