Publications  

Plan&Market  


 

1. Kořeny diskuse a její počátek před 1. světovou válkou. Vliv války na oživeni před­stav o možnostech naturálního řízení

 1.1.   Diskuse o socialismu, trhu a možnostech trž­ního socialismu se rozvinula v pravém slova smyslu až po 1. světové válce. Zdá se však, že bude účelně rekonstruovat i její prehistorii, neboť již zde jsou kladeny její teoretické základy a již zde také leží klíč k pochopení různých směrů, jimiž se ubírala.

1.2.   Již u socialistických myslitelů XIX. století nacházíme různé názory na mechanismus fungováni socialistického hospodářství. Většina těchto myslitelů předpokládala, že v budoucí společnosti zanikne zbožní výroba a zmizí buď všechny nebo alespoň některé kategorie trhu. I tak se však již od samého počátku diferencovaly názory: existovalo centra­listické a decentralizované pojetí socialismu. De­centralizované pojetí, reprezentované např. Proudhonovým syndikalismem, však mělo relativně menší váhu.

Jedním z prvních představitelů ekonomického centralismu byl anglický socialista John Gray. Již ve svých „Přednáškách o lidském štěstí« z roku 1825 spatřuje v živelnosti a anarchii trhu společenské hranice kapitalistického systému. Píše: „... nyní existuje nepřirozená hranice výroby .. a tou je —konkurence.“ (Gray, str. 65—67.) Co však vede Graye k tomuto závěru? Podle něho je výroba ome­zena poptávkoupoptávka závisí na sumě důchodů obyvatelstva a konkurence snižuje důchody. „Tak konkurence omezuje velikost bohatství, které získá­vají jednotlivci. To však v souboru tvoří celkové množství důchodů, které získává společnost; toto celkové množství tvoří poptávku a poptávka omezuje výrobu... Tedy konkurence je za současného stavu společnosti mezí výroby.“ (Gray, str. 68—72.)

Svou představu o organizaci společnosti, která by odstraňovala „společenské meze růstu bohatství“ pak popisuje ve spise „Sociální systém, traktát o prin­cipech směny“ z roku 1831. Řešení vidí ve vytvoření celospolečenské asociace výrobců, v které by ústřední ekonomický orgán — Obchodní komora — řídil veškerou výrobu. Úkolem asociace má být: „Pomocí pečlivě organizovaného plánu výroby, směny, roz­dělování a akumulace dosáhnout nejvyšší možné efektivnosti práce a kapitálu.“ (Gray, str. 96.)

Zajímavé jsou zejména pátá až devátá zásada Grayova „Sociálního systému“, které uvádíme ve výtahu:

V. Řízení a kontrola veškerého zemědělství, prů­myslu a obchodu přísluší „Obchodní komoře“.

VI. Obchodní komora bude najímat za pevný plat úředníky, kteří budou řídit jednotlivé zemědělské, průmyslové a obchodní podniky.

VII. Všechny výrobky z podniků přicházejí do státních skladů.

VIII. Ze státních skladů je zásoben maloobchod, který je stejně jako sklady pod přímým řízením Obchodní komory.

IX. Všechny mzdy a platy se musí vyplácet pe­nězi, které jsou zbaveny vnitřní hodnoty. Malo­obchodní ceny jsou tvořeny tak, aby pokryly ma­teriálové náklady, mzdové náklady a zisk.

Karel Marx, jak je známo, se o konkrétní orga­nizaci mechanismu fungování socialistického hospo­dářství nevyjadřoval. Považoval takové úvahy za utopické. Z jeho víceméně obecných poznámek o socialisnui však lze vyvodit, že v socialistické společnosti bude funkce tržního mechanismu nahražena racionálním centrálním řízením výroby. Místo ži­velného trhu, na kterém se společenský charakter soukromých prací ověřuje teprve ex post, nastoupí »plánovité vynakládání individuálních pracovních sil jako jedné společenské pracovní síly“. (Marx, str. 96.)

Mnohem vyhraněnější formulace nacházíme však u Engelse (viz např. Engels, str. 244). Zejména jeho známá formulace z Anti-Duehringa, v níž se předpokládá, že v budoucí socialistické společnosti se lidé na plánu shodnou velmi jednoduše „bez prostřed­nictví proslulé ‚hodnoty‘ “(Engels, str. 268) stala se později vděčným objektem Hayekovy kritiky (Hayek , str. 96—97).

Obdobné názory zastávali i pozdější marxisté.

To ukazuje, že socialisté v minulém a na počátku našeho století netušili, jaké problémy budou spojeny s praktickým fungováním socialistické ekonomiky. Předpokládali, že po zespolečenštění výrobních pro­středků bude výroba velmi jednoduše řízena podle předem vypracovaného plánu bez pomoci trhu a zbožních kategorií. Zde mají také kořen před­stavy, že těžiště plánováni spočívá v naturálním bilancování výrobků.

 

1.3. Problémem mechanismu fungování socialis­tické ekonomiky se již koncem minulého a počátkem našeho století zabývali také někteří nemarxističtí ekonomové, např. Wieser, Pareto, Barone a Cassel.

Tito autoři vesměs dokazovali, že ani v socialismu nelze řídit výrobu přímým naturálním bilancováním bez pomoci cen a dalších kategorií tržního hospo­dářství a že hodnoty, které by musela socialistická společnost statkům přiřazovat, chtěla-li by jednat racionálně, by závisely na stejných faktorech, jako hodnoty v konkurenční společnosti. K tomuto zá­věru dospěli na základě marginálistické teorie hod­noty, podle které společenská funkce cen spočívá v tom, že vyjadřují ocenění omezenosti výrobních zdrojů vzhledem ke spotřebitelským preferencím (tzv. scarcity prices).

Tento přístup vedl ekonomy „k poznání, že při­řazovat určitý význam nebo hodnotu jednotkám různých statků je nezbytným krokem v řešení obecného problému, který vyvstává všude, kde mnoho cílů soutěží o omezené množství prostředků. Všudy­přítomnost tohoto problému hodnoty, kdekoli jde o racionální akce, byla základním faktem, z něhož mohl vycházet systematický průzkum forem, v nichž by se mohl projevit při různých způsobech organizace ekonomického života.“ (Hayek , Str. 24—25.)

Velký přínos pro úvahy o mechanismu fungováni socialistického hospodářství měla matematická teorie celkové ekonomické rovnováhy. Zatímco zakladatel této teorie Leon Wairas konstruoval svůj model jen jako model čistého tržního hospodářství, přišel již jeho bezprostřední následovník Vilfredo Pareto na to, že zcela stejnými rovnicemi lze popsat i centrální řízení výroby v socialismu (v kolektivistickém režimu). A co více, dospěl k závěru, že oba systémy rovnic vedou k témuž řešení, jestliže socialistické „ministerstvo výroby“ chce dosáhnout maxima kolektivního blahobytu (maxima užitečnosti pro spotřebitele). Z modelu celkové ekonomické rovno­váhy totiž plyne, že i volný trh za dokonalé kunku­rence vede k „paretovskému optimu“, tj. k maximu blahobytu lidí při daných omezených zdrojích a da­ném rozdělení národního důchodu. Paretovské optimum při volné konkurenci může být jiné než „kolektivní optimum“ vypočtené „ministerstvem výroby“, nikoli však v důsledku rozdílných mecha­nismů fungování, ale protože v „kolektivistickém režimu“ by se utvářelo jinak rozdělování národního důchodu. Na tuto věc upozorňoval mimochodem již F. Wieser ve své teorii přirozené hodnoty.

To neznamená, že Pareto považoval oba mecha­nismy za stejně dobré. Centrální řízení by vyžadovalo řešit milióny rovnic o miliónech neznámých, což je prakticky nemožné. I kdyby byly překonány všechny těžkosti spojené se zjišťováním dat, ukazuje, že už pro řešení příkladu o 100 osobách a 700 zboží bylo by třeba řešit systém 70 699 rovnic. Pak pokračuje:

„To prakticky překračuje schopnosti ‚algebraické analýzy, a je to ještě více pravda, jestliže uvažujeme úžasný počet rovnic, jež obdržíme pro obyvatelstvo o 40 miliónech a pro několik tisíc zboží. V tomto pří­padě by se role vyměnily: nebyla by to matematika, která by pomáhala politické ekonomii, ale politická ekonomie by pomáhala matematice. Jinými slovy, kdyby někdo skutečně mohl znát všechny tyto rov­nice, pak jediný — lidským silám přístupný — pro­středek jak je řešit je pozorovat praktické řešeni dané trhem.“ (Pareto , str. 233—234; citováno podle Hayek , str. 96.)

Jeden z Paretových žáků Umberto Ricci k tomu dodává: „Bylo by dosti naivní vyvozovat závěry ve prospěch kolektivní organizace společnosti jen z toho důvodu, že rovnice 10 na str. 94 druhého dílu „Cours d‘économio politique“ má stejné řešení jako rovnice 2 na str. 89. Ministr výroby socialistického státu se může ocitnout v tak prekérních podmín­kách, že se ukáží jako zanedbatelné nejen skutečné nedostatky volné konkurence, které jsou samy o sobě významné, ale také i ty, které jsou volné konkurenci jen připisovány a které jsou mnohem větší než její

skutečné nedostatky. Může k tomu dojít proto, že se budou zmenšovat úspory, že se bude smršťovat nabídka práce, že v ministerstvu výroby bude daleko více úředníků než je všech řídícíh pracovníků v liberálním státě, a i když bude kolektivní entu­ziasmus úředníků z ministerstva výroby mnohem šlechetnější než honba za ziskem, která oživuje sou­kromé podnikatele, bude mít stěží stejně produktivní efekt.“ (Ricci, str. 13—14.)

Ještě podrobněji se tímto problémem zabýval další Paretův žák Enrico Barone. Jeho stať „Ministerstvo výroby v kolektivistickém státě“ sehrála významnou roli v pozdějších diskusích. Barone konstruuje matematické modely: (1) pro systém volné konku­rence, (2) pro tržní hospodářství v monopolních pod­mínkách a (3) pro kolektivistický režim. Na základě prvého modelu dochází ke známému závěru, že tržní mechanismus za dokonalé konkurence vede k Pa­retovu optimu. Z druhého modelu plyne, že v mono­polních podmínkách se tržní rovnováha utváří jinak; hospodářství se nedostává do Paretova optima a proto dochází k „destrukci bohatství“, tj. omezených zdro­jů není využíváno nejlepším způsobem k dosažení maximálního blahobytu lidí.

Při konstrukci třetího modelu vychází z toho, že v socialistickém státě je zrušena zbožní výroba, n­existují ceny, úrok ani peníze a ministerstvo výroby se snaží řídit hospodářství pomocí naturálního bilan­cování. Barone pak ukazuje, že na základě naturálního bilancování nelze hledat optimum a proto musí být zavedeny určité speciální pomocné kategorie, jisté „ekvivalenty“, vyjadřující poměry mezi různými druhy výrobků, „prémie“ za úspory atd. Teprve po zavedení těchto kategorií je možno vyhledat optimum, tj. takový plán výroby, který maximalizuje blahobyt. Srovnáním tohoto modelu s modelem tržní rovno­váhy Barone ukazuje, že optimální plán v socialis­tickém hospodářství je totožný s Paretovým optimem, ke kterému vede tržní mechanismus, že „ekvivalenty“ zavedené pro potřeby vyhledání optima jsou rovny cenám tržní rovnováhy a že „prémie“ za úspory jsou rovny úrokům.

Na základě této analýzy dochází Barone k závěru, že i pro plánování za socialismu je nezbytpé zavádět ceny a že má-li být vyhledán plán optimální nusí být ceny určeny stejně jako v tržním hospodářství. Ukazuje také, že nelze ceny určovat jen podle pra­covní hodnoty, že musí obsahovat také ocenění omezených zdrojů, poněvadž by to jinak vedlo k enorm­nimu plýtvání omezenými zdroji.

Stejně jako Pareto i Barone pochybuje o možnosti spočítat optimum na papíře. Nejen proto, že by to vyžadovalo nepředstavitelné množství početních úkonů, ale také proto, že optimum předpokládá, aby byly v národním hospodářství uplatněny nejvhodnější technologické procesy, které vedou k minimálním nákladům. Avšak nejvhodnější výrobní metody nelze hledat předem na papíře, ty je nutno experimentálně ověřovat v praxi. V této souvislosti kritizuje ty so­cialistické autory, kteří se domnívali, že centrálním řízením je možné odstranit ztráty, které plynou při tržním mechanismu z toho, že v konkurenci jsou některé firmy likvidovány a zanikají. Barone říká, že je to nutný důsledek experimentování, při kterém se hledají nejlepší výrobní metody. Jestliže by cen­trální řízení odstranilo tyto ztráty, vyvolalo by ztráty mnohem význačnější, totiž vedlo by k zabrzdění technického pokroku a nedostatečné efektivnosti hospodářství.

V závěru Barone říká: „Z toho, co jsme viděli a ukázali výše, je zřejmé, jak jsou fantastická učení, která si představují, že výroba v kolektivistickém režimu by mohla být řízena podstatně jiným způ­sobem než při ‚anarchické‘ výrobě. Chce-li minister­stvo výroby dosáhnout kolektivního maxima, musí se znovu objevit všechny ekonomické kategorie starého režimu, tj. ceny, mzdy, úrok, renta, zisk, úspory atd., ačkoliv možná budou nazývány jinými jmény.“ (Barone, str. 289.)

Walras, Pareto a Barone ukázali, že působení trž­ního mechanismu může být zobrazeno jako současné řešení velkého počtu rovnic a proto je teoreticky myslitelné, že problém optimální alokace omezených zdrojů může být řešen centrálním výpočtem, místo aby byl řešen samovolným působením trhu. Zde je pramen směru charakterizovaného jako matematické řešení problému socialistické kalkulace, objevivšího se v roce 1929 (viz v dalším). Zároveň jsme však ukázali, že Pareto i Barone viděli praktické potíže spojené s centrálním výpočtem plánu. Pochybnosti o tom, že uvědomělé rozhodování může nahradit funkci trhu, nacházíme i u jiných autorů. Např. již v roce 1854 uH. H. Gossena a poz­ději u E. Cannana a Böhm-Bawerka.

 

1.4. Tolik k některým kořenům budoucí diskuse.První náznak vlastní diskuse vyvolal až holandský ekonom N. G. Pierson, který obecným konstatováním praktické neuskutečnitelnosti socialismu (viz Hayek [1], str. 27—28; pramen není blíže uveden) vyprovokoval tehdejšího předního teoretika marxismu Karla Kautského k tomu, aby v přednášce konané v dubnu 1902 se pokusil přibližně nastínit, co se stane „nazítří po revoluci“. Tím Kautský prolomil tradiční mlčení marxistů o konkrétních formách organizace socialistické ekonomiky. Kautský vyjádřil zcela jasně názor, že jako důsledek svobodné volby spotřebních předmětů a jako důsledek svobodné volby zaměstnání musí v socialistické ekonomice existovat peníze a ceny. Říká: „Peníze jsou nejjednodušším dosud známým prostředkem, který umožňuje v tak komplikovaném mechanismu, jako je moderní produktivní proces, s jeho úžasně rozsáhlou dělbou práce, zajistit cirkulaci výrobků a jejich distribuci mezi jednotlivé členy společnosti.« (Kautsky , str. 129; citováno podle Lange , str. 139.) A k druhé otázce na jiném místě: „Jelikož dělníci nemohou být na záldadě vojenské disciplíny a proti svým přáním přidělováni do různých odvětví výroby, může se stát, že velmi mnoho dělníků se nahrne do určitého odvětví výroby, zatímco v jiném se stane pravidlem nedostatek dělníků. Nezbytná rovnováha může pak být obnovena jedině redukcí mezd tam, kde je příliš mnoho dělníků a jejich zvýšením v těch odvětvích výroby, kde je nedostatek dělníků, dokud se nedosáhne bodu, v němž každé odvětví má tolik dělníků, kolik jich může potřebovat.“(Kautsky , str. 134 až 135, cit, podle Langeho, str. 139.)

Kautsky se však nezabýval otázkou,2) podle jakých kritérií by socialistická společnost plánovala výrobu (viz Lange , str. 139) a zřejmě právě tento ne­dostatek umožnil Hayekovi konstatovat, že Kautsky „ukázal, že si ani nebyl plně vědom problémů, které viděli ekonomové“. (Hayek , str. 27—28.) Podle Hayeka jediným, socialistickým pokusem o řešení problematiky, který svědčil o tom, že autor. si byl vědom alespoň do jisté míry reálných potíží, byl příspěvek Sulzerův.

Kautskeho vystoupení dalo Piersonovi příležitost, aby podrobně demonstroval, že socialismus nemůže odstranit problém hodnoty. ‚"Problém hodnoty? Tato slova překvapí mnoho čtenářů... Skutečně, bude-li socialismus uskutečněn, zmizí hodnota a tedy i problém hodnoty. Všechno pak bude zále­žitosti čisté techniky. Tento názor je dnes velmi roz­šířen... nicméně je hluboce chybný.« (Pierson, str. 43—44.) Je zajímavé, že svou argumentaci Pierson opírá o problémy vyrůstající z mezinárodního ob­chodu mezi socialistickými zeměmi a o problémy spojené s rozdělováním národního důchodu. „Co máme považovat za důchod?. . . Přirozeně jen čistý důchod ... Ale nemůžeme odečíst bavlnu, uhlí a opotřebení strojů od příze a textilu, nemůžeme odečíst krmivo od dobytka. Můžeme odečíst jen hodnotu jednoho od hodnoty druhého. Tak komunis­tický stát nebude schopen bez ohodnocování a oce­ňováni rozhodnout, jaký čistý důchod má k dispozici pro rozdělování ... Dělníci dostávají ... podil na společenském důchodu. Ale nedostali příliš mnoho? Vytvořili alespoň tolik důchodu, kolik spotřebovali? Jestliže ne. .. byla společnost ochuzena... Ačkoliv je zřejmě nepravděpodobné, že by došlo k takovýmto velkým chybám, může neustále docházet k méně postřehnutelným chybám. Je například možné špatně odhadnout poptávku, provádět práce s příliš vysokými náklady, umístit stavby na chybná místa a projektovat je způsobem, který nevyhovuje jejich účelu.“ (Pierson, str. 70—72.) Těchto chyb se nelze vyvarovat, jestliže nejsou různé výrobky oceňovány a tak převáděny na souměřitelné jednotky.

 

Další Piersonův argument se opírá o různorodost lidských zálib. Zkoumá problém přímého centrálního rozdělování zboží pomocí poukázek. Stát bude musit rozdělit občany do určitých skupin tak, aby každá skupina měla stejný „příděl“ poukázek. V žádné skupině však nebudou lidé zcela stejných zálib. Stát bude musit připustit směnu poukázek mezi lidmi. „Není snad větších rozdílů než v tom, jak lidé hodnotí užitečnost jednotlivých věcí. Pokud by stát mohl zásobit každého tím, co chce, nevzniklo by z těchto rozdílů žádné obchodování; pokud to není možné, směna je nevyhnutelná. Pak by musely být dány do oběhu seznamy cen, které by nám říkaly, kolik poukázek na cigarety, čaj nebo kávu lze směnit za jiné poukázky. Tak princip obchodování, který tato společnost považovala za natolik zbytečný, že ho zrušila, přichází znovu do popředí. . . Hodnotový fenomén nelze potlačit stejně jako nelze potlačit gravitační sílu. Co je vzácné a užitečné, má hodnotu, zničit hodnotu není v lidských silách.“ (Pierson, str. 75.)

1.5. K přetrvání, resp. k oživeni představ o mož­nosti naturálního řízeni socialistické ekonomiky při­spěla nesporně I. světová válka. Studujeme-li např. Leninovy spisy z období válečného komunismu, můžeme tu v přístupu k řešení otázek praktického řízení ekonomiky nalézt řadu vlivů. Jsou to jednak určité teoretické představy o možnostech přímého rozdělování, bez zprostředkující úlohy trhu. Je to však nesporně i vliv vysoce centralizovaného řízení, do značné míry omezujícího úlohu trhu, ve válečné ekonomice zejména Německa. Byla to konečně praktická nutnost přímého rozdělování v podmínkách nesmírného nedostatku. To vše dalo vznik představě o možnosti organizovat celé hospodářství jako jednu velkou továrnu.

Podobné oživení představ o možnostech naturálního řízení je možno ukázat i u západoevropských socia­listů. Je to např. kniha O. Neuratha, jež se obje­vila v roce 1919, v níž se autor snažil ukázat, že válečné zkušenosti prokázaly, že je možné se obejít bez jakéhokoli uvažováni o hodnotě při řízení dodávek zboží, a že veškeré kalkulování centrálního plánovacího orgánu má a může být prováděno in natura, tj. že kalkulace nepotřebují být prováděny na základě určité společné jednotky hodnoty, ale že mohou být uskutečňovány naturálně. Podobně uvažoval O. Bauer.

Tuto skutečnost bylo vhodné připomenout, nebot' první vlna kritiky míří právě proti těmto představám.

 

 

OK Economics was designed and it is maintained by Oldrich Kyn.
To send me a message, please use one of the following addresses:

okyn@bu.edu --- okyn@verizon.net

This website contains the following sections:

General  Economics:

http://econc10.bu.edu/GENEC/Default.htm

Economic Systems:  

http://econc10.bu.edu/economic_systems/economics_system_frame.htm

Money and Banking:

http://econc10.bu.edu/Ec341_money/ec341_frame.htm

Past students:

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

Czech Republic

http://econc10.bu.edu/Czech_rep/czech_rep.htm

Kyn’s Publications

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

 American education

http://econc10.bu.edu/DECAMEDU/Decline/decline.htm

free hit counters
Nutrisystem Diet Coupons