Publications  

Plan&Market  



2. První fáze kritiky: socialismus bez trhu nemůže fungovat
racionálně a efektivně

 

2.1. Je samozřejmé, že předmět diskuse se v jejím průběhu poněkud posunoval; na začátku je kladena otázka, zda socialistická ekonomika, která se předpokládá jako ekonomika nikoli tržní, může racionálně a efektivně fungovat.  

Tezi o předpokladu socialistické ekonomiky jako ekonomiky nikoli tržní je však nutno zpřesnit. Zpravidla se totiž již v této počáteční fázi diskuse uvažoval nikoli socialismus zcela zbavený trhu, ale socialismus, kde existuje trh spotřebních předmětů a individuální volba místa zaměstnání a pouze výrobní prostředky jsou plánovitě rozdělovány přímo, tj. bez prostřed­nictví trhu, čili jsou res extra commercium (Mises [1], str. 91). Tuto skutečnost zdůrazňuje Hayek výslovně ve svém historickém přehledu: „Program, který je současně nejrozšířenější a na prvý pohled nejpři­jatelnější, předpokládá nejen kolektivní vlastnictví, ale také jednotné centrální řízení, používání všech materiálních zdrojů výroby. Současně předvídá trvající svobodnou volbu spotřeby a trvající svobodu volby zaměstnání... většina minulé kritiky je za­měřena na tuto variantu.“ (Hayek (1], str. 18.)

Zároveň však Hayek upozorňuje na možné jiné varianty a bude dobře si je už zde připomenout, neboť odpověď socialistů často pozůstává, právě v poukazu na jinou variantu. Jednak jsou myslitelné varianty více centralizované, kde  mizí svobodná volba spotřebního zboží, nebo svobodná volba zaměstnání, nebo oboje. „Druh společnosti, v níž vše je centrálně řízeno, může být považován za krajní případ. . .“ (Hayek , str. 19.)

Na druhé straně jsou pak varianty ve srovnání s výchozím příkladem více decentralizované a zde Hayek rozlišuje dvě možnosti. Jednak je to forma syndikalistická, o níž praví: „Dřívější systémy více decentralizovaného socialismu, jako socialismus cechovní (guild-socialism) nebo syndikalismus, nás zde nemusí zajímat, neboť se zdá, že je nyní téměř všeobecně přijato, že neposkytují mechanismus vhodný pro racionální řízení ekonomiky.“ (Hayek , str. 19.)

Druhou formu decentralizovaného socialismu, která však ve srovnání s předchozí důsledněji za­chovává atribut celospolečenského vlastnictví, bychom mohli charakterizovat jako socialismus s rozsáhlou decentralizací pravomoci na ředitele jmenované centem. Hayek argumentuje takto: „I kdybychom měli shledat, že kolektivní vlastnictví výrobních zdrojů je slučitelné s konkurečním určováním účelů, pro něž jednotlivé jednotky zdrojů mají být použity, a metod jejich využití, musíme stále předpokládat; že otázka, kdo má uskutečňovat velení jménem společ­nosti nad daným množstvím zdrojů, nebo jaká množství zdrojů mají být svěřena různým podni­katelům, bude muset být rozhodnuta centrální mocí. To, zdá se, je minimální předpoklad konzistentní s ideou kolektivního vlastnictví, nejmenší stupeň centrálního řízení (control), který by ještě umožnil společnosti uchovat si moc (command) nad důchodem plynoucím z materiálních zdrojů výroby.“ (Hayek [1], str. 20.)

Od těchto ostatních variant můžeme zatím abstrahovat. Opakujeme, že předmětem první vlny  kritiky nebyl socialismus úplně zbavený trhu, ale socialismus zbavený trhu výrobních prostředků, jinými slovy socialismus usilující o spojení trhu spotřebního zboží a individuální volby zaměstnání s přímým plánovitým rozdělováním výrobních prostředků. Tedy předmětém kritiky byla alternativa ve značné míře v praxi realizovaná v administrativně centralistickém modelu řízení.

2.2. Na počátku diskuse je zpravidla uváděno jméno rakouského ekonoma Ludwiga von Misese, o němž Hayek píše, že mu patří .zásluha, že „prvý formuloval centrální problém socialistické ekonomiky v takové formě, že učinil nemožným, aby ještě někdy zmizel z diskuse“. (Hayek [1] , str. 32.) Podobně oceňuje význam Misesovy kritiky i Oskar Lange:

„Socha profesora Misese by měla zaujímat čestné místo v hale ministerstva socializace nebo centrálního plánovacího úřadu socialistického státu jako výraz uznání za velkou službu, kterou poskytl, a jako me­mento prvořadého významu ekonomické kalkulace... Socialisté mají jistě dobrý důvod, aby byli vděčni profesoru Misesovi, který je velký advocatus diaboli jejich věci. Poněvadž to byly jeho závažné námitky, které přinutily socialisty, aby vzali v úvahu význam adekvátního systému ekonomické kalkulace pro alo­kaci zdrojů v socialistickém hospodářství. A nejen to, mnozí socialisté si uvědomili existenci a závažnost tohoto problému hlavně diky námitkám prof. Misese.“ (Lange [1] , str. 53.)

Stručně řečeno, Mises odmítá možnost ekonomic­kého kalkulování a racionálního rozmisťování zdrojů za socialismu. Logiku Misesovy argumentace lze zhruba shrnout takto: socialismus znamená znárodnění a proto zrušení zbožních vztahů a tržního me­chanismu, bez nichž je však nemožná ekonomická kalkulace; není-li možná ekonomická kalkulace, pak nelze optimálně využívat ekonomických zdrojů, a to povede k plýtvání těmito zdroji a tedy k neefektivnosti socialistické ekonomiky.

Podle von Misesovy představy je existence zbožních kategorií spojena pouze se soukromým vlastnictvím. Poněvadž v socialismu neexistuje trh výrobních prostředků, nelze výrobní prostředky kalkulovat v peněžních jednotkách, tj. nelze srovnávat náklady a výsledky výroby. Není potom ani možné poznat, která výroba je pro společnost efektivní a která nikoli.

Podstata ekonomické kalkulace je u von Misese vysvětlována v souladu s teorií „rakouské školy“. Spotřebitelé podle svých subjektivních preferencí hodnotí jednotlivé varianty spotřeby a tak vytvářejí základ společenské hodnotící stupnice. Subjektivní hodnoty ovšem nejsou vzájemně srovnatelné, avšak tím, že subjektivní hodnoceni ovlivňuje volbu spotře­bitele, transformují se prostřednictvím trhu v objek­tivní směnné hodnoty. Působením trhu je pak hod­nota imputována výrobkům vyššího a vyššího řádu (tj. výrobní prostředky čím dále více vzdálené v řetězci výrobních návazností od spotřebních předmětů) až na konec prvotním ekonomickým zdrojům. Mises říká, že peněžní jednotky sice nevytvářejí dokonalé hodnotící měřítko, avšak přece jen umožňují hodnocení různých variant. Kdyby různé naturální jednotky nebyly převáděny do jednotného peněžního měřítka, pak by bylo prakticky nemožné rozhodnout, která z variant výroby je pro společnost výhodnější. Nebylo by žádného problému, kdyby se ekonomické rozhodování mohlo omezit jen na to, zda chceme více či méně určitého spotřebního předmětu. Jistě bychom dali 1000 hl vína přednost před 800 hl. Naturální jednotky by zde byly naprosto dostačující. Avšak ekonomické rozhodóvání není tak prosté, jde vždy o srovnání různých kombinací. Není již tak jednoduché rozhodnout, zda máme dát přednost kombinaci 1000 hl vína a 1500 t chleba nebo kombinaci 800 hl vína a 2000 t chleba.. Problém se ukáže ještě složitější, jakmile začneme uvažovat o různých možných použitích výrobních prostředků. Lidský rozum se nemůže dosti dobře orientovat v ohromné mase různých mezivýrobků a různých možností jejich použití. „Bylo by iluzorní si představovat, že za socialismu může kalkulace in natura nahradit peněžní kalkulaci. Kalkulace in natura může v hospodářství bez směny zahrnovat nejvýše spotřební předměty; zcela selhává tam, kde se má vztahovat na zboží vyššího řádu. A jakmile je upuštěno od koncepce volně utvářených cen pro zboží vyššího řádu, stává se racionální výroba zcela nemožná.“ (Mises , str. 104.)

 

Ludwig von Mises tedy přikládá existenci trhu výrobních prostředků dokonce větší význam než trhu spotřebních předmětů. Přitom jeho požadavek racio­nality hospodářství nemohou splnit jakékoliv ceny, tj. např. ceny administrativně určené, poněvadž tyto ceny by neodrážely preference spotřebitělů a oriento­valy by výrobu špatným směrem. Protože podle jeho názoru volné utváření cen na trhu je možné jen tehdy, existuje-li soukromé vlastnictví, říká: „Každý krok, který nás vzdaluje od soukromého vlastnictví výrobních prostředků a od používání peněz, nás také vzdaluje od racionálního hospodářství.“ (Mises , str. 104.) Vidíme, že v tomto bodě obecnost von Misesovy argumentace selhává, že jeho kritika vlastně nesměřuje proti neracionálnosti socialistického hospodářství vůbec, ale proti neracionálnosti určité formy organizace socialistického hospodářství, proti administrativně centralistickému způsobu řízení.

 

Podle von Misese však zrušení soukromého vlastnictví znemožňuje jakoukoli ekonomickou kalkulaci. Říká: „Dodávky zboží již samy o sobě nebudou anarchické, to je pravda... Nyní však místo hospo­dářství s ‚anarchickým‘ způsobeni výroby bude uvolněno místo nesmyslné výrobě absurdního apa­rátu. Kola se budou točit, avšak naprázdno. Lze si představit podstatu budoucí socialistické společnosti. Budou v ní fungovat stovky a tisíce podniků. Velmi. málo z nich však bude produkovat hotové výrobky pro spotřebu; ve většině případů budou vytvářet polotovary a výrobní prostředky. Všechny tyto podniky budou ve vzájemných vztazích. Každý výrobek bude procházet celou řadou stadií než bude dokončen. V tomto neutuchajícím procesu pachtění a lopotění však nebudou mít orgány řízení žádný prostředek, kterým by mohly ověřit jeho výsledky... Podle čeho budou moci rozhodnout, která z výrob­ních metod je efektivnější ?“ (Mises , str. 105 a 106.> „Tak v socialistické společnosti se každá ekonomická změna stává věcí, jejíž úspěch nemůže být ani pře­dem ani dodatečně oceněn. Je to jenom tápáni v temnotě.“ (Mises , str. 110.)

 

Kromě této základní argumentace, opírající se o nemožnost ekonomické kalkulace, uvádí von Mises několik dalších kritických poznámek. Říká, že zrušení soukromého vlastnictví povede k vyloučení zájmu a individuální odpovědnosti těch, kdo řídí výrobu, což bude vytvářet jednu z největších hrozeb socialis­tické ekonomické organizaci. V socialistických podnicích se nebude objevovat vnitřní tendence ke zdokonalování výroby a přizpůsobování výroby měnící se poptávce. Ludwig von Mises také uvádí, že řada socialistických autorů se mylně domnívá, že v socialistické společnosti budou zcela 1ikvidovány rozpory v zájmech mezi jednotlivými skupinami lidí.

 

2.3. Současně s Misesem — a prokazatelně nezávisle na něm — dospěli k obdobným názorům —jak ukazuje Hayek — další dva autoři. Byli to německý sociolog Max Weber a ruský ekonom Boris Brutzkus. Příspěvek druhého autora je zajímavý především proto, že se mohl opírat o zkušenost válečného komunismu. Stál by asi na počátku zajímavé kapitoly o sovětských diskusích dvacátých let, která do tohoto přehledu nebyla zařazena.

 

 

 

OK Economics was designed and it is maintained by Oldrich Kyn.
To send me a message, please use one of the following addresses:

okyn@bu.edu --- okyn@verizon.net

This website contains the following sections:

General  Economics:

http://econc10.bu.edu/GENEC/Default.htm

Economic Systems:  

http://econc10.bu.edu/economic_systems/economics_system_frame.htm

Money and Banking:

http://econc10.bu.edu/Ec341_money/ec341_frame.htm

Past students:

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

Czech Republic

http://econc10.bu.edu/Czech_rep/czech_rep.htm

Kyn’s Publications

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

 American education

http://econc10.bu.edu/DECAMEDU/Decline/decline.htm

free hit counters
Nutrisystem Diet Coupons