Publications  

Plan&Market  



3. Reakce socialistů na první fázi kritiky

 

3.1.   V tomto přehledu používáme termínu socialisté v širokém slova smyslu a neomezujeme jej pouze na marxistické autory. První reákce socialistů na kritiku Misese a jiných byla značně různorodá a při určitém zjednodušení je možno rozlišovat dvě skupiny autorů.

První skupina se snažila ukázat, že Mises se v základu mýlil. Někteří vůbec popírali význam problému, který Mises postavil, a odmítali nezbytnost trhu a tržních kategorit pro socialismus.

Druhá skupina je tvořena stoupenci tzv. matematického řešení, tj. směru, který usiloval o určení rovnovážných cen výrobních prostředků bez pomoci trhu, a to cestou řešení systému rovnic, které vyvinula teoretická ekonomie už na přelomu století a jimiž vysvětlovala utváření cen a regulování výroby v konkurenčním systému.

 

3.2.   Do prvé skupiny patří především Maurice Dobb. Podle Dobba se Mises dívá na věc příliš staticky. Pro optimální rozvoj hospodářství nestačí znát běžné ceny, ale je třeba perspektivní usměrňování ekonomického vývoje. Socialistické hospodářství může fungovat nejen stejně dobře jako kapitalistické, ale mnohem efektivněji, protože orgán centrálního řízení může plánovitě zajišťovat proporcionalitu národního hospodářství. Volná konkurence není nutná a centrální orgán může vědomě určovat ceny, mzdy, úroky atd. „Úroková míra, úroveň mezd, rozdělování zdrojů mezi výstavbu a odvětví konečné produkce, to vše jsou v socialistické společnosti elementy jediného rozhodnutí, v němž stát určuje rozdělení zdrojů mezi přítomnost a budoucnost.“ (Dobb [3] .) Z toho důvodu pro fungování socialistického hospodářství není nutná existence trhu, ani pro výrobní prostředky, ani pro spotřební předměty. Zastánci trhu — říká Dobb — argumentují tím, že trh je nezbytný pro vyhledání maxima užitečnosti. Problém je však v tom, podle jaké preferenční stupnice maximum hledáme. Bylo by možné vybudovat preferenční stupnici zcela a priori: například tak, že plánovač do ní vloží své vlastní preference. To by bylo extrémní autoritářství. Pokud by tyto preference byly úspěšně použity jako základ všech ekonomických propočtů, bylo by dosaženo perfektního maxima. . . bez vlivu trhu.“ (Dobb [3], str. 147.) Formálně tedy lze v obou systémech nalézt „maximum“, avšak tržní hospodářství nemůže nalézt optimální vývoj z hlediska dlouhodobého. „Mluvit o tom, že konkurenční hospodářství by mohlo dosáhnout stejného výsledku, kdyby v něm byla stejná míra předvídání, znamená ignorovat fakt, že jeho vlastní podstata je taková, že nemá  a  ani nemůže mít stejnou míru předvídání.“ (Dobb , str. 150.)

Dobb, také zpočátku popíral nezbytnost suverenity spotřebitele v socialismu. Říkal, že je naivní ztotožňovat demokratické určování toho, co se má vyrábět, s tržním systémem. Lidem se vytváří iluze svobodné volby — mohli by mít, co by chtěli, kdyby měli peníze. Je to stejná iluze jako je iluze, že volební urna zajišťuje demokracii. Vždyť reklama může vnucovat lidem zboží, které vlastně nepotřebují. A to je demokracie? „Na druhá straně, copak nejsou metody zjišťování spotřebitelských potřeb, které by byly demokratičtější než trh? Co například vliv spotřebitelských družstev a jejich místních výborů, nebo využití dotazníků pro výběrové zjišťování názorů ?“ (Dobb str. 148.)

V průběhu diskuse byl Dobb za toto stanovisko kritizován i socialisty, zejména Lernerem (viz dále). Proto svá tvrzení poněkud relativizuje a připouští účelnost zachování jisté míry tržních vztahů pro maloobchod: „Jsem dalek toho, abych tvrdil, že pro maloobchod nemůže být nejvhodnější metoda rozdělování zboží pomocí cenového systému. Nechci ani tvrdit; že verdikt takového maloobchodního cenového systému neposkytuje důležitou informaci o tom, co by se mělo vyrábět. Zároveň však věřím, že by to ve velkém množství případů vyžadovalo kolektivní posouzení a doplňkové metody. . .‚ které by fungovaly mimo cenový systém. A nejen to, jsem hotov věřit, že tyto případy by byly natolik početné, že by již netvořily pouze výjimky ale převládající pravidlo.“ (Dobb [3], str. 148—149.) Jestliže tedy Dobb přiznává účelnost zachování jistých prvků trhu pro spotřební zboží, odmítal nezbytnost trhu pro výrobní prostředky. „Ale jestliže přistoupíme k problému hodnocení mezivýrobků a výrobních faktorů, nevidím žádný dostatečný důvod pro konkurenční cenový systém.“ (Dobb [3], str. 149.)

Do této prvé skupiny musíme zařadit také všechny ty ekonomy, kteří zůstali rodící se diskusí prostě nedotčeni. Hayek v této souvislosti hovoří např. o světovém sociálně ekonomickém kongresu v roce 1931 v Amsterodamu, jehož příspěvky byly publikovány v Haagu v letech 1931 a 1932 pod názvem World Social Economic Planning. (Hayek [1] , str. 202.) Domníváme se, že do této skupiny by bylo nutno zařadit i marxistickou teorii národohospo dářského plánováni minulých let, která absolutizovala bilanční metodu a zcela přecházela problém, že ekonomika může být vybilancována mnoha různými způsoby, z nichž však ne všechny jsou stejně efektivní.

Do teto skupiny patří dále i například Halmem kritizovaný Roderich von Ungern-Sternberg, domnívající se, že dostatečný základ pro zodpovězení otázek ekonomicke efektivity mohou poskytnout technická data o výrobě (Halm, str. 186).

3.3. Do druhé skupiny jsme zařadili představitele tzv. matematického řešeni. Tato skupina je duležitější, neboť na její přínos navazuje další diskuse. Z autorů tohoto směru jsou uváděni Tisch, Heimann [2], Zassenhaus, Knight, W. C. Roper, F. M. Taylor a H. D. Dickinson [1] . O posledně jmenovaném se uvádí, že se později od tohoto názoru výslovně distancoval (Dickinson [2] , str. 104). Rovněž Taylorův přístup je zřejmě složitější; mezi zastánci matematického řešení jej uvádí Hayek, Lange a jiné prameny (Lange [1] , str. 56; Bornstein, str. 78; Leeman, str. 18) jej označují již za předchůdce Langeho metody pokusu a omylu.

Je zřejmé, že tento směr navazuje na dříve zmíněné práce Pareta a Baroneho. O způsobu tohoto navázání a o reálném smyslu citovaných prací bylo dosti diskutováno, zejména o otázce, zda byly míněny jako demonstrace teoretické možnosti či návrh praktického řešení. Pokud jde o původní práce z přelomu minulého století je asi pravda, že šlo výlučně o demonstrační modely (viz citace Pareta a Baroneho v části 1.3.). Za původního autora mýtu, že Pareto a Barone vyřešili problém socialistické kalkulace, označuje Hayek. Schumpetera.3)

V této souvislosti se někdy také uvádí jméno Cassela (Halm, str. 184). Skutečně u Cassela nacházíme několik pozoruhodných výroků. „Princip oceřiování platí pro každé směnné hospodářství a je nezávislý na konkrétní organizaci výroby v ekonomice... Chápeme směnné hospodářství v nejširším smyslu, vyhrazujíce si pouze, že bude připouštět individuální svobodnou volbu zaměstnání a svobodnou volbu spotřeby v mezích daných prostředků. . .“ Pod principy oceňování rozumí Cassel stanovování cen podle zásady cen ze vzácnosti (scarcity prices). „Tyto. principy zůstanou nezměněny ve směnném hospodářství, v kterém má stát kontrolu nad výrobou a vyhradil si vlastnictví materiálních výrobních faktorů. Takové hospodářství je známé jako ‚socialistické‘ ... To naprosto jasně ukazuje ... jak nesprávné je tvrzení, že volná konkurence je teoreticky nezbytnou podmínkou pro to, aby působil princip nákladů, a ukaznje to také na univerzálnost principú nákladů ve směnném hospodářství ... Socialistický stát musí nejprve vypočítat ceny zboží, které má být dodáno spotřebitelům, podle principu vzácnosti (scarcity)... Takové fixování cen musí být zřejmě rozšířeno na společenské účetnictví a tudíž zahrnout celou produkci.“ (Cassel, str. 132—135.) Dodejme k tomu, že princip oceňování vykládá Cassel na modifikovaném Walras-Paretovu modelu. Proto citované Casselovy výroky by bylo možno interpretovat také tak, že v socialistickém hospodářství, kde není volná konkurence, mohou být ceny vypočteny na základě rovnic modelu. Vysloveně to však sám Cassel neříká.

 

3.4. Již na tomto místě bude účelné připomenout kritické hlasy z vlastního socialistického tábora. Mámé na mysli Lernerovy připomínky z roku 1935—36, v  nichž reagoval především na vystoupení Dobba a Dickinsona.

Dickinsona chválí za to, že provedl syntézu mezi hlediskem ekonoma a socialisty. Říká však, že „socialisté jsou extrémně podezřívaví k takovýmto novým spojencům, kteří přicházejí z ideologického centra nepřátelského tábora.“ (Lerner , str. 52.) Ukazuje zároveň, že Dickinson se dopustil chyby, když předpokládal možnost centrálního výpočtu cen. Výpočet rovnovážných cen předpokládá znalost poptávkových funkcí, ty však nelze zjistit, jsou-li ceny pevně určeny centrem. Tyto chyby však nesnižují Dickinsonovou zásluhu, která spočívá v tom, že „ceny a trh již néjsou považovány za antisocialistické triky nebo dokonce za buržoazní iluze“. (Lerner , str. 51.)

Dobbovi vytýká, že označil Misese za reakčního profesora, který provádí antisocialistickou propagandu, aniž by pochopil závažnost problému ekonomické kalkulace. Otázka zní, jak může centrum racionálně rozhodovat, jestliže mu trh neposkytne kritéria efektivnosti? Sám fakt, že rozhoduje..centrum, ještě není zárukou správnosti rozhodování.4)

Lerner dále polemizuje s Dobbovým útokem na zásadu suverenity spotřebitele. Říká, že podle jeho názoru je respektování spotřebitelských preferencí v souladu s cíli socialismu.

»Považuji za žádoucí, aby jednotlivci měli maximální svobodu ve vedeni svého života a věřím, že z toho plyne, že každému jednotlivci by mělo být umožněno mít to, co preferuje, pokud to nemá vliv na to, co mohou mít ostatní. Dále si myslím, že k takovému stavu věci lze dospět jen tehdy, existuje-li volný trh spotřebního zboží. Nevěřím, že někde existuje stát, v němž by se členové vlády sami nedomnívali, že umí lépe než spotřebitel posoudit co je pro spotřebitele nejlepší, alespoň v některých oblastech spotřeby . . . stále však věřím, že dobře míněné regulování života jiných lidí dělá více škody než dobra... Mám malou důvěru v účinnost dotazníků apod. jako mechanismu pro rozhodování co dát lidem. Prokrustovo lože nebude příliš pohodlnější, i když bude vyrobeno s ohleduplnou přesností tak, aby odpovídalo velikosti průměrného člověka.“ (Lerner , str. 152.)

Suverenita spotřebitele je nezbytnou podmínkou demokratičnosti. Centralistický systém řízení, který nevyužívá tržního mechanismu, nutně vede k byrokratizaci a odtržení zájmů těch, kteří řídí, od zájmů lidu. Lerner tvrdil, že vývoj v SSSR potvrzuje tuto skutečnost. Říká: „Během uplynulých let vláda dělnické republiky dokázala, že se stává více a více výrazem byrokratické třídy a méně diktatury proletariátu. Obecná tendence vládnoucí třídy — ztotožňovat společnost se sebou, takže považuje své vlastní zájmy za společensky žádoucí a svůj vlastní přístup za obecnou vůli . . .‚ se objevuje v Rusku jako kdekoliv. Vládnoucí třída v Rusku má stále větší a větší tendenci dívati se na problémy země a revoluce vlastníma očima byrokratů. . . Lidé se stávají stále více jen určitým materiálem pro zkoušení společenských tvarů, které vyhovují estetice byrokratů, a znásilnění individuální svobody zvolit si svůj vlastní způsob života je ospravedlňováno mírnější variantou prastaré obhajoby tyranů: ‚je to pro jejich vlastní dobro‘ “. (Lerner , str. 54.)

 

 

 

 

OK Economics was designed and it is maintained by Oldrich Kyn.
To send me a message, please use one of the following addresses:

okyn@bu.edu --- okyn@verizon.net

This website contains the following sections:

General  Economics:

http://econc10.bu.edu/GENEC/Default.htm

Economic Systems:  

http://econc10.bu.edu/economic_systems/economics_system_frame.htm

Money and Banking:

http://econc10.bu.edu/Ec341_money/ec341_frame.htm

Past students:

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

Czech Republic

http://econc10.bu.edu/Czech_rep/czech_rep.htm

Kyn’s Publications

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

 American education

http://econc10.bu.edu/DECAMEDU/Decline/decline.htm

free hit counters
Nutrisystem Diet Coupons

ld by the original authors.