Publications  

Plan&Market  


 

5. Reakce socialistů na druhou fázi kritiky

 

5.1. Část socialistů uznávající závažnost problému ekonomické kalkulace pro alokaci omezených zdrojů za socialismů nehledala východisko v matematickém výpočtu, ale v jiném uspořádání socialistické společnosti, než jaké předpokládala původní kritika. Tento směr bývá označován jako tzv. „konkurenční řešení“ (Hayek [3], str. 95), „konkurenční socialismus“ (Schiller, str. 229),6) „cesta pokusu a omylu v socialismu“ (Leeman, str. 17).

První prací tohoto nového směru je práce F. N; Taylora z roku 1929, v níž bylo navrženo, aby v socialistické ekonomice se primárním faktorům přiřadily provizorní hodnoty a ty se pak postupně upravovaly cestou pokusu a omylu na základě pozorování přebytku či nedostatku zásob (viz Lange [1] , str. 66; Leeman, str. 18). Lange vytýká Hayekovi, že tuto práci cituje v jedné řadě s Baronem a Dickinsonem, zatímco Taylor navrhl cestu pokusu a omylu a jeho příspěvek znamená jediný krok kupředu od stati Baroneho (Lange [1] , str. 57). Ke konkurenčnímu řešení se přiklonil později i Dickinson [2] , Halm se zmiňuje o nerozvinutých návrzích E. Heimanna (Halm, str. 190—191, Heimann [1] ) a Hayek se odvolává na názory vyslovené v diskusích s mladými socialisticky zaměřenými ekonomy (Hayek [1] , str. 218, 238).

Nejvíce bylo konkurenční řešeni rozvinuto v pracech O. Langeho [1], [3], [4]  a A. P. Lernera [4], [5]. Návrhy Langeho a Lernera si byly v řadě bodů dosti blízké a navíc oba přišly téměř ve stejnou dobu, v létech 1936—1937. Proto se v literatuře často setkáváme s termínem Lange-Lernerův model tržního socialismu. Při bližším srovnání však zjistíme, že mezi oběma autory zůstaly v některých bodech závažné rozdíly, a to i přesto, že se navzájem názorově ovlivňovali. V dalším výkladu konkurenčního řešení věnujeme pozornost jen těmto dvěma autorům.

Bližší analýza by určitě ukázala ještě bohatší vnitřní diferencovanost tohoto směru, leč podobná analýza se již vymyká možnostem tohoto přehledu. Uveďme proto jen, že např. K. Schiller rozlišuje tří modely konkurenčního socialismu: model I, čili model s centrálním regulováním důchodů (Das Modell mit zentraler Einkommensregulierung), který je podle něho obsažen u Schumpetera;7) model II., čili model s centrálním regulování cen věcných výrobních prostředků (Das Modell mít zentraler Preisregulierung für sachliche Produktionsmittel), u něhož Schiller neuvádí žádné jméno, jenž však má blízko k Langeho modelu (viz dále); model III. s úplným společenským vlastnictvím a konkurencí (Das Modell mit totalen Gemeineigentum und Konkurrenz) viz Schiller, str. 232—245.

 

5.2. Vyložíme stručně obsah Langeho příspěvku. Jelikož Lange ihned po jeho publikování akceptoval některé kritické připomínky A. P. Lernera (Lerner [3] , Lange [2]), přidržujeme se pozdější verze publikované u Bornsteina.

Lange vychází z předpokladu, že v socialistické ekonomice existuje trh spotřebních předmětů a trh práce v pravém slova smyslu, a ceny se v těchto případech utvářejí na trhu8) ale neexistuje trh výrobních prostředků a ceny výrobních prostředků jsou určovány plánovacím orgánem. V tomto klíčovém bodě ocitujeme originál: „Ale jestliže neexistuje trh (v institucionálním slova smyslu) pro kapitálové statky a pro konečné výrobní zdroje mimo práci, mohou být jejich ceny určeny objektivně? Nemusí být ceny fixované centrálním plánovacím úřadem nutně zcela arbitrární? Jestliže ano, pak jejich arbitrární charakter by je zbavil jakéhokoliv ekonomického významu jako ukazatelů podmínek, za nichž jsou nabízeny alternativy. To je vskutku mínění prof. Misese ... Tento názor lze však snadno vyvrátit, připomene-li si základní elementy cenové teorie. Proč existuje na konkurenčním trhu objektivní struktura cen? Poněvadž jako důsledek parametrické funkce cen existuje všeobecně pouze jedna množina cen, která splňuje objektivní podmínku rovnováhy, tj. vyrovnává poptávku a nabídku po každém zboží. Stejnou objektivní strukturu cen můžeme obdržet v socialistické ekonomice, jestliže je uchována parametrická funkce cen. Na konkurenčním trhu parametrická funkce cen je důsledkem toho, že počet konkurujících si individuí je příliš velký, než aby umožnil kterémukoli z nich ovlivňovat ceny jeho vlastní akcí. Jelikož v socialistické ekonomice výroba a vlastnictví produktivních zdrojů mimo práci jsou centralizovány, mohou manažeři ovlivňovat ceny svými rozhodnutími a činí tak. Proto parametrická funkce cen musí jim být uložena (must be imposed on them) Centrálním plánovacím úřadem jako rozpočtovací pravidlo (accounting rule). Veškeré rozpočtování se musí dělat jako by ceny byly nezávislé na přijatých rozhodnutích. Pro účely rozpočtování musí být ceny brány za konstantní stejně, jako jsou takto brány podnikateli na konkurenčním trhu.« (Lange [3], str. 90—91.)

Způsob určování cen centrálním plánovacím úřadem předpokládá Lange tento: „Podmínka, že množství poptávané a nabízené musí být pro každé zboží stejné, slouží výběru ceny rovnováhy, která sama zajišťuje soulad všech učiněných rozhodnutí. Jakákoli cena odchylující se od ceny rovnováhy by na konci rozpočtového období se projevila v přebytku nebo nedostatku dotyčného zboží. Takto rozpočtovací ceny v socialistické ekonomice — zdaleka nejsouce arbitrární — mají zcela stejný objektivní charakter jako tržní ceny při konkurenčním režimu. Jakákoli chyba učiněná Centrálním plánovacím úřadem pri stanovování cen se projeví velmi objektivním způsobem — fyzickým nedostatkem nebo přebytkem množství dotyčného zboží nebo zdrojů — a bude muset být opravena, aby výroba mohla hladce probíhat ... Naše studie určování ceny rovnováhy v socialistické ekonomice ukázala, že proces určování cen je zcela analogický procesu na konkurenčním trhu. Centrální plánovací úřad plní funkce trhu.“ (Lange [3], str. 91 —92.)

Výše uvedeným se Langeho model nevyčerpává. Manažeři socialistických podniků a odvětví, jimž jsou dány tyto parametrické ceny, určují své imputy a outputy na základě dvou pravidel, která nahrazují honbu za mimořádným a zvláštním ziskem. Zaprvé musí kombinovat faktory výroby tak, aby minimalizovali průměrné náklady výroby pro kteroukoli výrobu. Zadruhé musí fixovat výroby na úrovní, kde se marginální náklady rovnají ceně stanovené Centrálním plánovacím úřadem. Vzájemná kombinace těchto dvou pravidel má zajistit nejúspornější výrobu optimální skladby (Lange [3] , Str. 88).

Model předpokládá, že občané dostávají sociální rentu, která musí být distribuována tak, aby neovlivňovala volbu zaměstnání (Lange , str. 93).

Model konečně předpokládá také úrok, který krátkodobě je stanovován tak, aby uváděl do rovnováhy nabídku kapitálu a poptávku po něm, dlouhodobě je však určován arbitrárně v souladu s arbitrárním rozdělením té části národního důchodu, jíž disponuje centrum na akumulaci a sociální rentu. Arbitrárnost tohoto rozdělení „znamená jednoduše, že rozhodnutí o míře akumulace odráží, jak Centrální plánovací úřad — a nikoli spotřebitelé — oceňuje optimální časový průběh růstu důchodů (optimum time shape of the income stream)“. (Lange [3], str. 93.) Lange výslovně konstatuje, že ponechat otázku míry akumulace rozhodnutím jednotlivců o úsporách, jak to navrhuje Barone (viz str. 278 až 279), je stěží slučitelné s organizací socialistické spo­lečnosti. V tomto bodě je tedy Lange centralističtější než Barone.9)

 

5.3. Přejděme nyní k názorům Lernera. Již v diskusi s Dobbem (viz výše v 3.4.) formuloval Lerner některé své názory na fungování socialistické ekonomiky. Především akceptoval námitky von Misese proti zrušení trhu a proti zavedení zcela centralizovaného řízení. Již v roce 1934 Lerner ukazoval, že pro socialismus je nezbytný skutečný trh a nikoli jeho nahrazení centrálními výpočty. Zároveň se však distancoval od názorů, že jedině naprosto volný trh bez jakýchkoli centrálních zásahů může vést k optimálnímu stavu v hospodářství. Podle Lernera v socialismu musí fungovat trh, avšak nikoli v naprosto stejné podobě jako v kapitalismu. Trh je nutno do jisté míry adaptovat socialistickým podmínkám tak, aby jeho činnost byla v souladu se socialistickými principy a umožňovala centrální plánovité usměrňování společenského vývoje.

Teprve ve statích z roku 1937 a 1938 však Lerner [4], [5] ukázal, jak si představuje přizpůsobení trhu socialistickým podmínkám. Podle ekonomické teorie vede volný trh za dokonalé konkurence k Paretovskému optimu. Lerner odmítá možnost nahradit dokonalou konkurenci centrálním výpočtem, ale rovněž se staví proti názorům, že v socialismu je nezbytné obnovit co nejdokonalejší konkurenci. Dokonalá konkurence je jen prostředek jak dosáhnout optima; nebylo by možné jiným způsobem dosáhnout přímo nejekonomičtějšího využití zdrojů? „Uspořádáme-li společenskou činnost tak, že žádný výrobek nebude vyráběn, pokud jeho význam nebude větší než je význam alternatívy, která byla obětována, dosáhneme, zcela ideální ekonomické kalkulace.“ (Lerner [4] , str. 253.) Jak však k takovému uspořádám dospět? „Ideálního ekonomického rozdělení zdrojů je dosaženo, mohou-li být všechny výrobky volně kupovány spotřebiteli za ceny, které jsou úměrné společenským mezním výrobním nákladům.“ (Lerner [5] , str. 71.) Řešení se tedy již rýsuje — trh by měl fungovat v tom smyslu, že se ceny utvářejí samovolně podle poptávky a nabídky, jen je třeba zajistit, aby se ceny vždy rovnaly mezním nákladům. To si Lerner představuje tak, že manažéři socialistických podniků dostanou instrukci rozšiřovat, respektive omezovat výrobu vždy tak dlouho, až se jejich mezní náklady vyrovnají s cenou. Nerovná-li se cena mezním nákladům, dochází ve společenském měřítku k plýtvám zdroji. „Tomuto plýtvání může být zabráněno vydáním instrukce, že používání každého faktoru má být rozšiřováno až do bodu, v němž se mezní naturální produkt násobený cenou rovná ceně příslušného faktoru.“ (Lerner [7] , str. 257.)

 

Za uvedeného předpokladu již není nutným předpokladem optima dokonalá konkurence. Existuje-li dokonalá konkurence, pak je výše uvedené pravidlo splněno. Jak ukázala Joan Robinsonová, v bodě rovnováhy za dokonalé konkurence se ceny současně rovnají mezním i průměrným nákladům. Volný trh za nedokonalé konkurence vede k tomu, že se rovnováha utváří při rovnosti mezních nákladů a mezních příjmů. Za takové situace je cena větší než průměrné náklady a dochází k plýtvání zdroji. Někteří autoři doporučovali, aby se v podmínkách nedokonalé konkurence zásada maximalizace zisku (která vede k rovnosti mezních nákladů a mezních příjmů) nahradila principem určování cen podle průměrných nákladů. Lerner ukazuje, že tím by se plýtvání zdroji nezamezilo. Stanoví-li se pravidlo určovat rozměr výroby tak, aby se mezní náklady a ceny rovnaly, dosáhne se optima i při nedokonalé konkurenci. Později požadavek na optimalitu poněkud uvolňuje: „Ideální rozmístění zdrojů mezi výrobu různých produktů nevyžaduje nutně rovnost mezi cenami a mezními náklady, ale pouze úměrnost.“ (Lerner [5] , str. 73.)

 

5.4.  Nyní můžeme již blíže specifikovat shody a rozdíly Langeho a Lernerova přístupu. Shoda umožňující hovořit o Lange - Lernerově modelu spočívá v tom, že oba autoři předpokládají decentralizované rozhodování firmy, čili nikoli centralizované určování výroby, a oba dále vycházejí z názoru, že podmínkou optimální výroby je rovnost cen a mezních nákladů, což jako pravidlo ukládají dodržovat manažerům socialistických podniků.

Základní rozdíl mezi autory spočívá v tom, že Lerner předpokládá reálnou existenci trhu výrobních prostředků, kdežto Lange simulaci tohoto trhu centrem. To je ovšem rozdíl podstatný a je proto nutno souhlasit i s Bornsteinem, který je označuje za de facto alternativní řešení: „Alternativní řešení, zveřejněné Abba Lernerem a jinými, navrhovalo, aby samy ceny byly určovány vzájemným ovlivňo­váním nabídky a poptávky socialistických firem a do­mácností na trhu.“ (Bornstein, str. 78.) Podobně Schiller ve svém rozlišení dvou základních směrů uvádí Langeho mezi autory té větve lausannské školy, kteří považují za možné včlenit do socialismu nějakým způsobem soutěž jako pomocný prostředek, kdežto Lernera uvádí již mezi duchovními otci nového směru, který pohlíží na Soutěž jako na nedílnou součást socialismu (Schiller, str. 231).

 

 

 

 

 

 

OK Economics was designed and it is maintained by Oldrich Kyn.
To send me a message, please use one of the following addresses:

okyn@bu.edu --- okyn@verizon.net

This website contains the following sections:

General  Economics:

http://econc10.bu.edu/GENEC/Default.htm

Economic Systems:  

http://econc10.bu.edu/economic_systems/economics_system_frame.htm

Money and Banking:

http://econc10.bu.edu/Ec341_money/ec341_frame.htm

Past students:

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

Czech Republic

http://econc10.bu.edu/Czech_rep/czech_rep.htm

Kyn’s Publications

http://econc10.bu.edu/okyn/OKpers/okyn_pub_frame.htm

 American education

http://econc10.bu.edu/DECAMEDU/Decline/decline.htm

free hit counters
Nutrisystem Diet Coupons